Tento zážitek pochází z léta minulého roku. Tehdy jsem znal linku 154 jen velice krátce a neměl ji ještě tolik vžitou. K večeru, kdy bylo ještě světlo, ale už po deváté hodině, jsem se blížil k zastávce Háje. Ta je v případě linky 154 zhruba v polovině trasy. Jen dodám, že linka jezdí v trasy Strašnická – Jesenická – Nádraží Hostivař – Na Křečku – Háje – Opatov – Šeberov – Šeberák – Sídliště Libuš.

Na Hájích většinou nastupuje dav cestujících, ale tentokrát jedna cestující je nápadnější než ostatní. Svoji nápadnost dává svým oblečením, či spíš neoblečením. Na sobě má jen tanga a bačkory s králíčky. Holčina se trochu pomotává, ale je v doprovodu své výrazně (normálně) oblečené kamarádky. Všem tak dává na obdiv svou převelikou výbavu.

Nejprve nastoupí a otočí se směrem dopředu, tak mohu její převeliké popředí obdivovat v zrcátku, což mi odpoutává pozornost od řízení. Nakonec se přemáhám a soustředím se na cestu. Dívka to asi taky nevydrží a otočí se směrem dozadu. Kdy bych zase mohl obdivovat její převeliké pozadí. Naštěstí (či bohužel) za dvě zastávky vystoupí a já se tak mohu plně věnovat řízení a nejsem rozptylován okolními vlivy. Ale zážitek to byl, a když jsem to vyprávěl kolegům ve výpravně, tak záviděli.

## Příběh druhý – Ztracené telefony ### Kolegův zapomenutý telefon Celkem se mi poštěstilo mít v péči dva ztracené telefony. Jeden si zapomněl kolega při střídání v přihrádce u řidiče, ale pauza na konečné linky X-C byla naštěstí dost dlouhá, tak se pro něj i stačil vrátit. Sice chvíli hledal, kam jsem autobus zaparkoval, jelikož na Pražského Povstání stalo podobných autobusů několik desítek. Ale šťastně jsme se našli. Což je asi jediné pozitivum toho dne. Pak celkově ta směna stála za starou bačkoru, ale o tom až jindy.

### Nalezený telefon Druhý ztracený telefon jsem dostal do péče od střídajícího kolegy, který ho našel na konečné. S instrukcí, abych ho večer odevzdal ve výpravně, jsem na něj dával pozor. U telefonu byla ještě karta Lítačka s fotografií a jménem, tak jsem měl tušení, že telefon patří paní z východní Evropy. Směna na lince 170 celkem ubíhá. Jezdí se jen čtyři kola v trase Jižní Město – Háje – Spořilov – Budějovická – Přístaviště – Poliklinika Barrandov – Pražská Čtvrť. U zastávky Na Staré cestě vidím postávat hlouček lidí, což vzhledem k tomu, že tu skoro nikdo nevystupuje mi přišlo podezřelé. Ještě naštvanější jsem byl, když se hrnuly k předním dveřím, které nemají zastávkovou brzdu a buď musím zatáhnout ruční brzdu, či stát celou dobu nohou na brzdě.

Paní se ke mně vydá a ptá se, že v autobuse ztratila telefon, já se jen zeptám na barvu pouzdra a jméno, abych si byl jistý, že se telefon dostane do správných rukou, a abych nedal špatný telefon někomu, kdo taky ztratil telefon. Ale podle popisu to byl opravdu on. Paní děkovala a začala mi cpát peníze, které jsem s díky odmítl, že se o nic nejedná, a ať si je nechá. Paní sice trvala, že mi je dá a já zase, že mi to nestojí za to. Tak nakonec jsme se rozloučili a já pokračoval na konečnou.

Až na konečné, když jsem si chtěl odskočit na toaletu, jsem našel peníze u sebe na podlaze vozu. Paní mi je tam na tajno podstrčila okýnkem u řidičových dveří.

## Příběh třetí – Nezastavujeme, máme zpoždění ### Zastávky na znamení Na začátku letních prázdnin roku 2024 přišla v Pražské integrované dopravě změna vskutku nevídaná. Od této doby jsou všechny autobusové a trolejbusové zastávky na znamení. Změnila se i koncepce hlášení zastávek, kdy příští zastávka se nově ohlašuje až po vyjetí vozidla ze zastávky spolu s informací, aby cestující zmáčkli STOP. Zároveň se automaticky každých třicet minut pouštělo upozornění, že nově jsou všechny zastávky na znamení, a jak postupovat pro výstup.

Když už byla tato změna v platnosti tři čtvrtě roku, stala se mi malá nepříjemnost. Na lince 126, která propojuje Nádraží Uhříněves – Křeslice – Háje – Brechtova – Chodov – Koleje Jižní Město. To si takto jedu z Uhříněvse do Pitkovic. Když míjím zastávku, tak se najednou ze zadu ozvalo: „Haló, já vystupuju!“ Já jen na to: „Ale jak to mám vědět, křišťálovou kouli nám sebrala policie, aby mohla sebrat vedení DPP a když nedáte včas znamení, tak nezastavuji“. Načeš, následovala roztržka mezi mnou a cestující, zda bylo znamení dáno včas. Nakonec byla na mně napsána stížnost, že jsem nezastavil na požadované zastávce.

Interní šetření mi nakonec dalo za pravdu, paní si zmáčkla tlačítko STOP až v době, kdy autobus míjel označník zastávky a to je už sakra hodně pozdě. Správný čas je v době, kdy zazní hlášení o příští zastávce. Pak už vím dopředu, že někdo bude vystupovat a přizpůsobím tomu svoji jízdu.

### Dobíhání autobusu Další stížnost na mě přišla dva měsíce poté. Tentokrát opět z linky 170, kdy jsem tentokrát jel opačně směrem na Jižní Město. Blížím se k výše zmíněné zastávce Na Staré cestě, která je v poměrně prudkém kopci. Tak se snažím autobus hnát, aby alespoň trochu jel. Kolikrát, když je hodně plný se mu moc nechce. Koukám na zastávku a nikoho nevidím, v autobuse taky nikdo nedává znamení a krátkým mrknutím na cestující usuzuji, že nikdo nejeví zájem vystoupit. Tak přidám plyn a plným tahem se škrábeme nahoru. Jak tak míjím zastávku, tak zpoza zastávkového sloupku vybíhá běžec a mává a gestikuluje rukama. Jenže v tuto chvíli je již pozdě. Když bych do zastávky zajel, tak bych akorát v autobuse všechny pomlátil. Nakonec jedu dál.

Týden na to mi volají z garáže, ať se vyjádřím ke stížnosti, kterou na mně dotyčný běžec poslal. Ještě jsem se mu podle jeho slov vysmál. Mé vyjádření snad dostal, že se velice omlouváme, ale on na zastávce prostě nebyl včas. Při cestování MHD platí zásadní pravidlo, které většina cestujících nedodržuje. Na MHD se neběhá na MHD se čeká. Taky až do poslední chvíle nebyl vidět a určitě jsem se mu nevysmíval. Zas tak škodolibí nejsem.

Já se řídím jednoduchým pravidlem. Na dobíhače, pokud nemám zpoždění, či už nedávám znamení o změně směru jízdy, čekám. Pokud tedy je uvidím a všimnu si jich. Což bych ocenil, aby nedobíhali těsně za autobusem, kde opravdu nejsou vidět. Či zboku, kdy jsou cestující vidět až těsně u autobusu. Občas někdo doběhne a dveře rozrazí a já se jen těším na to, až se ty dveře rozbijí a já všechny cestující vyženu ven. Taky ještě malá zajímavost na závěr. Když už zní znamení o zavírání dveří (takové to cvrlikání, čí pípání), tak nefungují tlačítka na jejich otevření, tak prosím o nástup těmi otevřenými dveřmi.

## Příběh čtvrtý – Máme plno ### Přespříliš kočárků Za celou dobu se mi stalo dvakrát, kdy jsem musel někoho nechat na zastávce. Poprvé to bylo u linky 170, kdy v brzy odpoledne mi do autobusu nastoupilo několik kočárků. Sice dle pravidel bych měl vzít jen dva, ale říkám si, že když se tam poskládají, tak proč je odmítat. Ale když už chtěla nastupovat maminka se šestým kočárkem, tak tu už jsem žel bohu musel odmítnout. V autobuse jich v tu chvíli bylo pět a ten šestý už opravdu nebylo kam umístit. V autobuse nebylo hnutí a nebohá maminka musela koukat, jak ji odjíždím. Na další zastávce čekala další maminka, ale k jejímu štěstí tři maminky s kočárky vystoupily. Jen bych měl na cestující s kočárky jeden apel. Pokud chcete nastoupit či vystoupit, dejte o tom řidiči vědět. Při nástupu stačí mávnout rukou a on by vám měl dát najevo, že s nástupem souhlasí. Na druhou stranu, to, že většina kolegů je k tomuto netečná věc druhá. Při výstupu pak stačí stisknout tlačítko s kočárkem či vozíčkem. Zde by měl být apel na ostatní cestující, aby tyto tlačítka nemačkali, když vystupují místo tlačítek STOP.

Taky jen malá rada, když se vystupuje s kočárkem tak zásadně jako první vystupuje osoba držící kočárek a kočárek až pak. Když jako první začnete kočárkem, hrozí převržení dítěte v něm, mohou se vám zaseknout přední kolečka a dítě převrhnout. A taky se kočárek umisťuje nikoliv kolmo ve směru jízdy, ale přímo. Tak, aby předek kočárku směřoval ve směru, či proti směru jízdy. Pokud je kočárek kolmo, opět hrozí jeho převržení při prudkém brzdění.

### SIGNAL festival Druhé vyhlášení zcela obsazeného vozidla vzniklo během letošního SIGNAL festivalu. Ke své smůle jsem v tu neděli vyfasoval linku 207. Ta jezdí v trase Ohrada – Tachovské náměstí – Florenc – Náměstí Republiky – Staroměstská. Takto blízko do centra jiná linka DPP nezajíždí. Trochu sice linka 194, ale ta pendluje mezi I. P. Pavlova a Karlovým náměstím, což je sice od centra dál, ale o to jsou tamější uličky užší.

Jedna s atrakcí festivalu se konala na Dvořákově nábřeží. Kam jezdí jen zmíněná linka 207. Začátek měl být v devatenáct hodin. Na Staroměstskou jsem měl přijet těsně po této hodině. Už na třetí zastávce byl autobus doslova narvaný. Měl jsem pocit, že všichni chtějí na metro Florenc, ale když tam vystoupilo jen pár lidí a daleko víc jich chtělo nastoupit, začal jsem tušit zradu. U Bílé labuti, jsem už musel pouštět hlášení: „Vozidlo je plně obsazeno. Nenastupujte prosím.“ Refýž přetékala lidmi a já musel zastavit dál od kraje, abych někoho nesundal zrcátkem. Což protijedoucí tramvaják nesl poněkud nelibě, neb musel jet pomalu, aby mě neodřel autobus z opačné strany. Chvíli jsem doufal, že někteří vystoupí na Náměstí Republiky, ale ani to se nestalo. Nakonec většina autobusu vystupovala u nemocnice Na Františku. Na Staroměstskou jsem dorazil s deseti minutovou sekerou, tak jsem se jen otočil a pelášil zpátky na Ohradu.

Podobný teror následoval i další kolo, kdy naopak od nemocnice jel dav na Staroměstskou. Ale to je jen kousek, tak se to dalo vydržet. K této zastávce u nemocnice se váže ještě jeden zážitek, ale ten bych si nechal na jiné povídání o zlobivé dopravě.

# Dovětek – Kaštani Proč se cestujícím říká kaštani? Tento výraz vznikl při počátcích pražského metra, když ještě metro končilo ve stanici Sokolovská (dnešní Florenc) a jediný vstup do stanice byl od autobusového nádraží. Kdy cestující sestupovali po pevném schodišti do stanice a ještě když začali pospíchat, aby jim metro neujelo, tak jejich kymácející se hlavy připomínaly padající kaštany. Od zaměstnanců metra tento slang postupně přebraly i další provozy. Ale proč se píší s měkkým i na konci jsem se nikde nedozvěděl, snad je důvodem to, že cestující jsou rod mužský životný. Jinak pro výstup cestujících se používá termín „vysypat kaštany“.

Jednoho pěkného letního večera na návsi pod starou lípou, sice vyvalil Antonín Kučera soudeček s pípou v jedné písničce, ale já si řekl, že by mě mohlo řidičské oprávnění na autobus i tak trochu živit. To, že jsem si udělal profesní osvědčení jsem tu už psal, takže překážky už na vysněné cestě k řízení autobusu za peníze už skoro nebyly.

Cesta začala na náborovém dni u Dopravního podniku hlavního města Prahy. Kam jsem šel už kdysi dávno, ale vzpomněl jsem si na kontakt, který jsem tam dostal. Zavolal na zelenou linku a pobavil se na téma nástupu s dotčeným pracovníkem. Domluvili jsme si schůzku v náborovém středisku DPP, které se nachází v areálu Ústředních dílen v Hostivaři. Na této schůzce jsem se dostal řadu papírů a úkolů nutných k přijetí.

Bylo nutné absolvovat řadu lékařských vyšetření, konkrétně u mého obvodního lékaře, dopravně psychologické vyšetřením, dále oční vyšetření u smluvního lékaře DPP, kardiologie v Depu Kačerov a návštěva praktického lékaře v domluvené garáži. Z garáží bylo na výběr Vršovice, Kačerov a Řepy. Bohužel pro mě na Klíčově (blízkost stávající práce) a v Hostivaři (blízkost přespávacího místa v Praze) bylo plno. Z praktických důvodů jsem si vybral nejmenší garáž Vršovice. Ta se nachází na kopci Bohdalec nad stadionem pražské Slávie a za nádražím Praha-Eden. V jejím okolí vyrůstal Zdeněk Svěrák, mládí tu prožila i moje babička a narodil se tu tatínek. Též se zde natáčela Obecná škola.

Všechna vyšetření dopadla úspěšně a žádný z lékařů nebyl proti. Dokonce u vyšetření doktorem na garáži z něj vypadlo, že zná moji praktickou lékařku a že kdysi sloužil ve spádové nemocnici. U dopravně psychologického vyšetření stačil posudek, který jsem absolvoval krátce po získání řidičského oprávnění na autobus.

Ještě zbývalo projít praktickou zkouškou z jízdy s autobusem. Ta probíhala tak, že ve stanovený termín jsem se měl dostavit před autoškolu Dopravního podniku (kde rovněž sídlí i náborové středisko) a následovala jízda s instruktorem autobusem Iveco Crosway 10. 5M. Před zkouškou jsem byl natolik nervózní, až jsem si musel odskočit na toaletu. Naštěstí jsem dorazil s dostatečným předstihem, tak jsem měl na to čas. Poté jsem šel s instruktorem k autobusu, který stál připravený venku. Krátce mi vysvětlil, co mě vlastně čeká a co je u Crosswaye jinak oproti Karose či vozům SOR, se kterými budu pak, případně jezdit. Vydali jsme se na cestu, nejprve kolem areálu Ústředních dílen, garáží Hostivař, hasičské stanice, OZM a Depa Hostivař. Na světelné křižovatce u Depa jsme se vydali směrem Štěrboholy a na další křižovatce opět směrem k ÚD. Zde jsem zaparkoval autobus a úspěšně během pěti minut složil zkoušku. Celkem jsem najel pouhých dva a půl kilometru. Nabyl jsem dojmu, že jízda je asi jen pouhá forma, kterou projde každý, ale můj budoucí kolega řekl, že během jeho jízdy jednoho kolegu od volantu vyhodil a on to musel za něj dojet. Jinak absolvovali stejnou trasu.

Pak v půlce září nastal den D a stal jsem se zaměstnancem Dopravního podniku na dohodu o pracovní činnosti. Ve školicím středisku na mě čekal úvodní týdenní kurz řidiče autobusu. Během tohoto kurzu se učí vyplňování jízdních výkazů. Pokud se během směny řidiče nic neděje, je vyplnění výkazu snadné. Zapíše se jen začátek směny, číslo autobusu, čas střídání, případně čas zatažení. O výkazech si kdyžtak povíme něco jindy.

Během kurzu nás také seznamovali s jednotlivými typy směn. Mezi základní patří šejdr, tůrák a cédéčko. Že vám to nic neříká? Nevadí, pokusím se vysvětlit. Šejdr je typ směny, který jezdí jen v pracovních dnech. Je to dělená směna a jezdí jen během ranní a odpolední špičky. Přes oběd není řidič v práci, ale dostává příplatek za dělenou směnu. Ráno řidič přijde do garáže, vezme přiřazený autobus a jezdí s ním. Poté zajede do garáže, kde vůz odstaví. Odpoledne se postup opakuje a večer opět odstavuje vůz na garáži. Tůrák je dvojího druhu. Ranní a odpolední. Ranní začíná v brzkých hodinách v garáži, kde jezdí až do střídání, kde nastupuje řidič odpoledního tůráku. Ten jezdí až pozdě do noci, kdy odstaví vůz na garáži. Střídání je dvojího druhu. Existuje letmé střídání, kdy se řidiči mění na zastávce na trase, či případně střídání na konečné zastávce. Při letmém střídání by si měl střídající řidič na konečné vůz obhlédnout, zda nedošlo k jeho poničení a případně ho nahlásit. Pokud by to tak neudělal, šla by případná škoda za ním. Ranní nástup bývá zpravidla před čtvrtou hodinou, střídání krátce po poledni (zhruba mezi jednou a třetí) a konec většinou po půlnoci či kolikrát až v jednu ráno. Cédéčko neboli celodenní směna opět začíná a končí na garáži. Tyto směny bývají častější o víkendu, kdy nejezdí šejdry. Bývají to i jedny z nejdelších směn. Pak jsou méně obvyklé směny, jako je odpolední vyjížďák a ranní zatahovák. Zatahovák jezdí jen během ranní špičky a naopak vyjížďák zas během špičky odpolední, a to převážně v pracovních dnech. Tyto směny jsou naopak velice krátké. Pak existuje ještě předskokan a noční směna. Předskokan je taková kombinace cédéčka, tůráku a šejdru. V pracovních dnech jezdí jako šejdry kus ráno, pak odstavují autobus na garáži a odpoledne s ním opět vyjíždí z garáže, akorát pak večer je vystřídá noční řidič a jezdí až do rána, kdy opět odstaví vůz na garáži. O víkendech pak předskokani jezdí celý den, než je opět večer vystřídá noční řidič. Poznat předskokana jde podle pořadí na lince, které je mezi 51 a 59. Normální pořadí jsou od jedničky.

V kurzu se stala taková nemilá věc jednomu budoucímu kolegovi. Například netušil, že začátek a konec směny může být na rozdílných místech a ranní vstávání nedával. Jednou přišel lehce unavený a k jeho smůle přišla kontrola na alkohol a drogy, kdy byl pozitivní na alkohol. Jeho kariéra u Dopravního podniku byla rázem ukončena. Mně moc nešel test na drogy, kdy naslintat test mi trvalo půl hodiny. Naštěstí pro ostatní vše dobře dopadlo.

Kurz trval celý pracovní týden, tj. pět dnů a v pátek nás čekaly závěrečné zkoušky. Ty byly rozděleny na několik částí, v první části byl test z předpisu D1, který je stěžejní předpis každé dopravní části DPP. V druhé části pak test na správnou komunikaci přes vysílačku s„dispečerem“. Dispečer je v uvozovkách schválně, jednalo se o pracovníka školicího střediska, ale hovor musel mít veškeré náležitosti jako při volání na dispečink. Volací znak autobusového dispečinku v Praze je kágéiks šest (KGX-6). Volací znak autobusu je pak KGX číslo linky a pořadí (např. kágéiks stodvacetšest druhý). U tramvají mají KGX-5 a u metra jsou volací znaky METRO 100 (A), 200 (B) a 300 (C). Písmena nejsou vybrána nahodile, ale odpovídají předpisu z roku 1972. První písmeno K je pro Prahu, druhé G je okres provozovatele (v Praze městský obvod Praha 7) a třetí X značí dopravu. V Brně by pak, případně měli volací znak FGX. Součástí byl i test z hláskovací abecedy, kdy byla zadána zastávka a úkolem ji bylo správně vyhláskovat. Naštěstí nebyla nutnost používat přesně danou hláskovací abecedu a šlo si písmenka odvodit. Z české abecedy si pamatuji jen první tři písmena, tj. Adam, Božena a Cyril. U mezinárodní abecedy, co se používá v letectví, případně u NATO, si pamatuji celou abecedu.

Na závěr bylo vyplňování výkazů. Všichni jsme naštěstí prošli a mohli jsme se přihlásit v pondělí na garáži. Ale o tom zase někdy příště. Snad dříve než za rok. Též se chci vrátit k minule slíbenému výletu.

Sice už bylo září, čas jít do školy, ale tentokrát začínal školní rok až v pondělí. Já se chystal na sraz milovníků autobusů, z národního podniku Karosa Vysoké Mýto (dnes Iveco). Setkání autobusů předešlé generace, tj. řady 700 se každoročně koná na letišti Hradčany v Ralsku. V roce 2023 to bylo již po páté. Sice můj autobus pochází z novější generace řady 950, kde ještě byla mezitím řada 930, ale i s takto novějším autobusem se lze, zúčastnil. Jen nelze pak soutěžit v kategorii nejkrásnější vozidlo. Ale být součástí průvodu je možné.

Nejprve nastal čas trochu zvelebit vůz. Zkusil jsem samoobslužnou myčku, kde největší problémem se ukázala býti šířka autobusu. Jen jedna tryska na jedné straně stříká vodu, kdežto ta na druhé zase saponát. Sice byl se mnou kamarád a řidič autobusu, který mi pomohl autobus otočit tak, že vycouval a najel do boxu obráceně, ale v mezičase útrata dál rostla, pač vodu nešlo vypnout. Nakonec jsme se museli spokojit jenom s vodou. Na saponát už nezbyl čas ani drobné mince, jelikož automat nebral karty ani bankovky.

Abych si ušetřil čas, rozhodl jsem se nechat autobus přes noc v Praze. Ráno jsme měli všichni sraz v Letňanech. Já se trochu přerazil o svodidla, takže jsem měl na noze nepěkný šrám a to jsme se ještě nevydali na cestu. Cestu jsem vybral přes Mělník po silnicích I/9 a II/270, kde neplatí mýto.

Cestou byl nádherný výhled na Bezzub, Třeskoprsky a Blaták, no dobře Bezděz, Doksy a Máchovo jezero, ale jako dítko odrostlé na Čtyřlístku jsem nemohl odolat. Pomalu jsme se začali blížit k Mimoňi, mě bylo divné, že nepotkáváme kolegy s autobusy a začínal být mírně nervózní. Naštěstí záhy jsem narazil na cedulku směřující k letišti Hradčany. Přidala se k nám Tatra 815, která nás v terénu začala dohánět. Cesta k letišti byla trochu terénní, ale autobus to dal s grácií.

Letištní plocha byla již plná nejrůznějších zástupců autobusů Karosa, kde převažovala řada 700, pro kterou to byl primární sraz. Mezi uvedenou řadou 730 a mojí 950 ještě je řada 930. V těchto zástupcích byly jak městské verze řady B (Bus), tak příměstské, případně dálkové řady C (Coach). Dorazilo i pár zástupců starších modelů ŠL 11 a Škoda 706 RTO. Sraz mělo zde i několik nákladních vozidel, kromě zde dříve zmíněné Tatra 815 zde byla Tatra 813 či několik zástupců nákladních vozidel Liaz, které mají svůj sraz v Mnichově Hradišti.

Za kloubové autobusy zde byl jeden zástupce dříve bratislavské Karosy B741 předělané na CNG. Pak jedna ex pražská B941 a tři B961E z Liberce, Trenčína a Žiliny. Pak i dva kloubové Citelisy z Mostu. Kromě kloubových varianty zde byly i dva kratší jeden z Prahy a druhý ze Zlína. Většina těchto autobusů je vlastněna soukromou osobou, výjimkou byla kloubová Karosa z ČSAD Liberec.

Po přehlídce, kdy se promenádovaly zajímavé vozy převážně nákladní, případně RTO a ŠL 11 následovalo společné focení, kdy byl lid vyhnán od vozů, aby mohla vzniknout společná fotografie všech autobusů bez lidí. K své smůle jsem nechal fotoaparát v autobuse, protože po celodenním tahání jsem si chtěl odpočinout a zrovna tohle prošvihnul. Asi budu muset říct jednomu spolucestujícímu, aby pohnul s tříděním a pár fotek mi poslal.

Po této akci následovala spanilá jízda napřed po letištní ploše, kde jsem nechal řídit svého kamaráda, se kterým jsem předchozí den myl autobus. Má tak pár fotek za volantem a já zase nic. Objet areál letiště byla akce ne půl hodiny. Po té následovala jízda mimo areál letiště, kde jsem se volantu chopil opět já. Jízda byla zhruba hodinová, kdy jsme se rozdělili na dvě party. Dva ze čtyř spolucestujících chtěli fotit na trase a druzí dva se chtěli vozit. Kolona vozidel dosahovala od letiště až po Mimoň. Jízdu jsem si náramně užíval, na přítomné kolemjdoucí a diváky zběsile troubil, stejně jako dalších přibližně 80 vozidel. Někteří diváci si o troubení vyloženě říkali, a to gestem naznačující troubení v americkém trucku.

Po spanilé jízdě následovala cesta domů. Trochu jsme se zdrželi, kdy jednomu spolucestujícímu jsem slíbil být doma o něco dříve, než byla skutečnost. Zpáteční cestu mi kazil akorát pocit nutkání jít na toaletu, ale zatnul jsem zuby a jel. Spolucestující jsem vysazoval, kde potřebovali, až jsem skončil na Chodově. Normálně v dopravní špičce je na obratišti plno, ale v sobotu v osm večer zde stál pouze jeden autobus. Přesto když jsem si chtěl odskočit do přilehlého obchodního centra na toaletu a pro kus žvance k večeři, byl jsem zle vykázán dispečerem Dopravního podniku. Nakonec jsem ho alespoň ukecal na deset minut na toaletu a opravdu čekal, jestli se vrátím. I přes tento nemilý zážitek jsem si den užil.

Chtěl bych slíbit, že na další zážitek nebudete čekat tak dlouho. Nechci nic slibovat, ale jelikož zážitků je opravdu hodně, mimo jiné, jsem si začal přivydělávat jako řidič autobusu. Takže někdy příště si povíme o tom, jak se stát řidičem autobusu u DPP, veselé a neveselé příhody s cestujícími, cestu na LinuxDays či tour po depech metra. Příště bych chtěl vyprávět o cestě ze Stráže do Stráže. Jedna je pod Ralskem a druhá nad Nisou.

Při této akci vymyslel pořadatel této akce Petr Hodač (pořádá mj. I LinuxDays dříve i InstallFest), zda bych ho nesvezl s pár kamarády autobusem ze Strahova do Dejvic. Jelikož jsem pro každou špatnost, tak celkem pochopitelně jsem též souhlasil.

Den předtím se konala jedinečná akce od kluků od Kulatého stolu živě, která se konala v kině Dlabačov, u hotelu Pyramida na Malovance. Původní plán byl vzít autobus i na tuto akci, ale pro jeho rozměry se s ním dost blbě parkuje. Sice směrem na Pohořelec je parkoviště pro autobusy, ale maximální doba parkovaní je čtyři hodiny. Navíc jsem se trochu obával, že by nemusel přežít bez úhony a to by tam nestál celou noc. Nechal jsem ho pro jistotu v jiné části Prahy pod dohledem kamer.

V sobotu jsem se rozhodl, že udělám radost během jedné akce, která probíhala též v okolí Strahova. Od dubna zde jezdí historická autobusová linka K. V trase Stadion Strahov – Vozovna Střešovice – Vítězné náměstí – Zelená – U Matěje – Hanspaulka – Vozovna Střešovice – Stadion Strahov. Ten den muzeum MHD, sídlící ve vozovně Střešovice, vypravilo i svůj historický autobus Škoda ŠM 11 z Vysokomýtské Karosy. Ráno jsem trochu nestíhal, neb z akce UKS živě, jsem dorazil domů sice už v půl jedné v noci, ale doma bylo tak velké vedro, že až do půl třetí nešlo spát.

Proto se omlouvám dopoledním účastníkům historické jízdy autobusem ŠM 11, ale ty to měli bez překvapení. Na Strahov jsem dorazil krátce před polednem. Historickou linku K jsem zde nezastihl, cestou ji potkal v Patočkově ulici. Vyrazil jsem na zkušební jízdu do Dejvic a zašel se podívat za sestrou. Zpátky na Strahov jsem dorazil v čas a čekal. Když se blížil čas odjezdu linky K a autobus pořád nikde, začínal jsem být lehce nervózní, zda jsem nepopletl čas, ale naštěstí autobus dorazil. V závěsu měl za sebou i historický autobus ŠM 11. Jeho řidič Ondřej Láska byl při příjezdu na Strahov lehce zmatený, že vidí dvě Karosy B951E a neví, která je Dopravního podniku. Pro spokojenost všech, tak postupně zastavil u obou. Pochválil mi autobus já za chvíli vyrazil dál.

V autobusu ŠM 11 jel jeden kamarád, tak jsem ho jel vyzvednout k Vozovně Střešovice. Zde vyslovil své přání, jet po trase linky 180. Přání jsem mu splnil. Vyrazit směr Vítězné náměstí a odtamtud po stopách linky 180. Před Vypichem jsme si poctivě vystáli frontu na zelenou a odbočili směr Nemocnice Motol. Krásná stanice mi vesele házela prasátka a chvíli jsem moc neviděl kam jedu. Vzápětí jsem malinko zabloudil, resp. vynechal jednu zastávku. Hned pod nemocnicí jsem nezabočil doleva, ale doprava a vynechal tak zastávku Motol. Dál cesta ubíhala příjemně. Nakonec jsme skončili až na konečné Obchodní centrum Zličín. Kde proběhl krátký pokus o snížení teploty v autobuse jeho odstavením ve stínu. Ale tento pokus byl po chvíli přerušen přijíždějícím autobusem pravidelné linky 180 a já nechtěl zaclánět, takže jsem hned místo uvolnil.

Následovala jízda zpět do Dejvic, s krátkou pauzou na zmrzlinu. Pak měla proběhnout jízda po lince 107 směr Suchdol. Ta dopadla trochu hůře. Suchdolští hasiči si v půlce cesty udělali piknik a já se musel někde otočit. Místo tam bylo, tak to nebyl zas tak veliký problém. Kamaráda jsem vysadil opět u Vozovny a on se dál vydal na putování linkou K.

Já se opět vydal na Strahov a čekal na Hodyho. Ten si svoji jízdu objednal na pátou hodinu. Po předchozí domluvě jsem navolil linku 176 s konečnou Koleje Strahov a vyrazil vyzvednout cestující. K těm se přimotala i jedna paní, jestli ji hodíme do Dejvic. Mě se ji zželelo, tak jsem souhlasil. Cestou byli všichni nadšení. U metra si paní vystoupila a následně došlo k mýlce z mé strany. Úplně jsem Hodyho nepochopil a chtěl jet kolem Národní technické knihovny, ale tam se teď nedá jet. Tak následovalo další kolečko kolem Vozovny Střešovice. U FELu se udělala fotografie a pak jsme jeli zpět na Strahov.

Tam jsme se rozloučili a Hody mě pozval na jeho oslavu konce bydlení na Strahově. Já měl v plánu ještě jednu věc. Jeden nejmenovaný YouTuber z Pardubic měl na Dvorečku na Letné sraz a prodával tam Seklihu, ale já toužil po fotografii s Alim, dřívějším šéfredaktorem časopisu Score. Pak následovala cesta opět na Strahov, kde jsem autobus odstavil ve stínu stadionu. Nedávno se mi ozval jeho kamarád a domlouváme výlet autobusem, takže až to proběhne, bude zase o čem psát.

Na párty byla další jízda pro další zájemce, tentokrát na Podbabu. Cestou zpátky pak následovalo zastavení na buzerplace. Na Strahově právě probíhal festival Punkový Strahov, kde vystupovalo mnoho hudebníků. Po skončení hudebního vystoupení Visacího Zámku, nastal čas jet domů. Někteří lidé mi říkali, že půjde na autobus sbalit ženu. Doteď jsem si myslel, že je nemožné. Ale při startování autobusu přišly za mnou dvě ženy s dotazem, kam jede linka MANIPULAČNÍ JÍZDA. Já se zeptal, kam by chtěly a ony, že do Malešic a Bohnic. Já jedu do Strašnic, takže Malešice by asi nebyl problém, ale Bohnice by byly trochu z ruky. Nakonec nic z toho nebylo, nastal čas vrátit se zpátky k autobusu. Zjistil jsem, že se někdo do něj pokusil dostat. Všechny dveře byly odfouknuté. Což znamená, že někdo zamáčknul čudlík nouzové otevírání dveří. Což by mi asi ani nevadilo, jenže u prostředních a zadních dveří to znamenalo rozbít ochranné sklíčko. Což mě mrzelo hodně. Povytahoval jsem ony nouzového otevírání zpátky, počkal, až se naplní vzduch, odemknul dveře a vyzkoušel, zda-li fungují.

Cestou jsem si v klidu projel Blankou až na konec. Následně Povltavskou, Čuprovou, Spojovací a Českobrodskou kolem policejní školy na Depo Hostivař. Zde opět zajistil autobus proti pokusům o případné vniknutí a jel spát. V neděli jsem si nakonec udělal volno a v pondělní vyrazil autobusem do práce. K mému překvapení byly opět všechny dveře odjištěny. Při této příležitosti jsem si všimnul, že u prostředních dveří kromě ochranného sklíčka chybí i jeho gumový kryt. Ale zde nebyl, tak mám pocit, že už byl poničen v sobotu někde na Strahově. I tací jsou lidé. Teď, abych se bál někam vyrazit.

V pondělí jsem se byl projet s kamarádem, co je nemocný a momentálně s autobusem nejezdí. Odměnou mi bylo lehké plivnutí do nádrže v podobě několika litrů nafty. Za odměnu jsem i jeho povozil na lince 180. U zastávky Sídliště Řepy jsem udělal radost dvěma klukům, kteří zde něco natáčeli. Při zpáteční cestě jsem jim párkrát zatroubil, tak snad měli radost. V Dejvicích jsem se s kamarádem rozloučil, on vyrazil domů, aby stihl konec vycházkové doby a já jel uklidit autobus.

Cestu jsem si vybral jako linku, kterou normálně jezdím jako cestující, abych případně poznal záludnosti této trasy. Vím, že někteří řidiči v jedné vesnici nezajíždějí do jedné zastávky, ale mě se do ní zajíždělo nádherné. Tak si myslím, že jsou jen trošku líní otočit volantem.

Dneska to bylo delší, příště se podíváme na setkání autobusů značky Karosa na letišti Hradčany.

<i>Setkání dvou Karos B951E u Stadionu Strahov.</i>

<i>Setlání mého autobusu a historické Škody ŠM11.</i>

<i>Autobus zaparkovaný u strahovských kolejí. V pozadí kouká Petřínská rozhledna.</i>

Když jsem vloni jel na závěrečný test z autoškoly na autobus, omylem jsem si po cestě tramvají pustil právě závěrečný test pro profesák. Aniž bych měl znalosti o povinnostech profesních řidičů, test jsem sice s odřenýma ušima udělal. V průběhu vyučovacích hodin v autoškole, jsme probírali, jak dlouho může řidič řídit, jak vázat náklad atd. zkrátka všechny důležité věci potřebné pro závěrečný test a následnou praxi profesního řidiče.

Závěrečný test se skládá z celkem osmi okruhů, každý o deseti otázkách. Pro úspěšné absolvování je nutné neudělat v jednotlivých okruzích více než tři chyby. Závěr je jenom písemný test na magistrátu. Loni jsem navštívil ten v Černošicích, který je ve skutečnosti v Praze v Podskalí, tak letos jsem se podíval na magistrát hlavního města na Bohdalci. Ano, jedná se o stejnou adresu, na které se nachází registr vozidel, kde jsem měl uložené registrační značky v depositu.

V červnu nastal ten den. V poledne to mělo přijít. Dorazil jsem na Bohdalec okolo tři čtvrtě na dvanáct a začal hledat někoho z autoškoly. Při předchozích návštěvách školicího střediska autoškoly jsem potkal obě spolumajitelky a školitele. Nikoho jsem zde neviděl, jen spousta nervózních mladých lidí. Věnovalo se jim několik dospělých a já si domyslel, že právě jdou na závěrečný test pro skupinu B. Z davu se začala prodírat směrem ke mně mladá, hezká dívka. Říkal jsem si, že je asi hodně našprtaná, neb nebyla na ni vidět nervozita. Když došla až ke mně, pochopil jsem, proč není nervózní. Ona na zkoušku vůbec nejde, naopak je tu od toho, abych na ni mohl jít já. Oslovila mě mým jménem, tak jsem jí předal své doklady a 700 korun na zaplacení poplatku za zkoušku a čekal. Za chvíli se vrátila a čekali jsme spolu.

Pak už to přišlo, šel jsem konečně na řadu. Následoval jen dotaz zkušebního komisaře, zda-li nám nebude vadit, když jeden účastník zkoušky bude mít překlad do Ukrajinštiny. Já a další tři účastníci jsme se shodli, že nebude. Už vloni, když jsem dělal zkoušku, nastala podobná situace. Předtím to byl Ukrajinec ze stejné autoškoly, tentokrát to byl někdo cizí. Z autoškoly jsem tam byl jediný ostatní byli s jiných autoškol. Složení na zkoušku bylo tři chlapy a dvě ženy. Já a obě ženy jsme měli autobus, ostatní náklaďák.

Na test je celkem devadesát minut. Což je 67,5 sekund na otázku. Já byl tak najetej, že po deseti minutách jsem byl u poslední otázky, a to ten Ukrajinec s překladatelku seděl těsně vedle mě. Prošel jsem si pro jistotu znovu všechny otázky, objevil jednu chybu u jedné otázky a po patnácti minutách test odeslal k vyhotovení.

Trochu se hanbím, jedna chyba mi tam ještě zůstala, ale vůbec netuším kde. Na rozdíl od klasických testů jsem se ji nedozvěděl. Komisař mi předal protokol o úspěšném složení zkoušky já se s ním rozloučil a odešel. Venku na mě čekala milá slečna, já se pochlubil výsledkem, podali jsme si ruce a já jel zpátky do práce. Cestou v tramvaji jsem potkal pár kluků, kteří byli rovněž na testech, ale na osobák. Když jsem viděl protokol jednoho z nich, který měl špatně osm otázek, řekl jsem si v duchu potěš Pánbůh.

Příště opět pojedeme s někým na výlet.

Zeptal se, zda-li bych nechtěl přijet začátkem května s autobusem na depo Zličín. A já samozřejmě souhlasil.

Den před tou akcí odcházel kolega z práce do důchodu a já mu kdysi slíbil, že až odejde, svezu ho domů autobusem. Ten jsem den předtím zanechal v Letňanech, kam jsme se v pátek po práci vydali. Nastartoval jsem autobus a navigaci a vyrazili jsme na cestu. Cesta Proseckou ulicí uběhla rychle. Při jízdě směr Povltavská jsem se začínal trochu strachovat, abych projel pod estakádou, ale výškově tam bylo spoustu místa. Pak jsme se postupně dokodrcali do tunelového komplexu Blanka.

Cesta tunelem ubíhala, následoval Strahovský tunel a tunel Mrázovka. Ze kterého jsme odbočili směr Radlice. Kolem stanic metra Radlická a Jinonice, Waltrovky a dalších míst západní části Prahy jsem kolegu úspěšně dovezl do cíle jeho cesty. Zde jsme se rozloučili a já něco málo vydělal. Vydal jsem se na cestu směr Zličín.

Přemýšlel jsem, jak to zítra udělat. Měl jsem dvě možnosti, buď odstavit autobus na místě obvyklém, či jej zanechat na autobusovém terminálu Zličín. Nakonec jsem se trochu s obavou rozhodl pro druhou možnost a autobus zanechal na Zličíně. Bylo už skoro k večeru a odpolední špička byla na svém konci, druhý den byl víkend, takže snad autobus moc přes noc nepřekážel. Ráno jsem si ho v pořádku vyzvedl a popojel kousek do areálu depa Zličín. Čekal jsem menší problémy ve vrátnici, ale naopak to bylo úplně v pohodě. Jaky by mě očekávali.

Zaparkoval autobus u hasičské zbrojnice místních podnikových hasičů, samozřejmě tak, abych nijak nepřekážel a začal hledat průvodce po zážitkové turistice. Jednoho jsem trochu vyděsil, že tak brzo autobus nečekal, jeho kolega mu o mém plánovaném příjezdu zapomněl říct. Ale všechno proběhlo v pohodě.

Co se týče této zážitkové turistiky. Ta se obvykle pořádá každou třetí sobotu v měsíci, ale dnes byla sobota první. Šlo o speciální zážitek v propojení metra a tramvají. Dojelo se historickou soupravou Ečs na Florenc, následoval obrat soupravy přes obratovou kolej (je součástí spojky linek B a C) a jízda do stanice Smíchovské nádraží. Kde si návštěvníci přestoupili na historickou tramvaj K2. Tu získal pražský dopravní podnik od bratislavského za symbolickou cenu 1000 €. Další podnik, ten v Brně ji zase zrenovoval.

Já se vydal zpátky do depa, abych se připravil na odpolední část. Při té jsem nakonec neodolal a nechal se svézt tramvají K2 do vozovny Střešovice. Odtamtud pak autobusem linky 180 zpátky na Zličín, v depu vyzvednout svůj autobus a vyrazit domů. Někdy bych si to rád zopakoval. Škoda, že jsem pospíchal a zapomněl vypnout baterie. Autobus vycucal baterie poměrně rychle a dobít je trvalo skoro měsíc, musím si na to dávat větší pozor, aby se to neopakovalo.

Příště když nemůžeme jezdit, tak budeme opět vzorně studovat autoškolu.

<i>Můj vůz v areálu depa Zličín.</i>

<i>Nově opravená tramvaj Tatra K2 na Smíchovském nádraží</i>

Ještě než se dostaname k hlavnímu bodu, tak tedy trochu toho smutku. Občas mě autobus stál dost nervů a zhruba šestnáct probdělých nocí. Zatímco v době kovidu jsem se setkával s pocity úzkosti, vlastnění autobusu se začína projevovat lehkou depresí. První taková byla, když kolega z práce mi řekl, že má flek, kam se dva autobusy vejdou a domluvil to s majitelem pozemku.

Jenže už mu zapomněl zmínit, že ty autobusy budou dva. Byly jsme domluvení na úklidu bordelu před vraty, aby tam šlo druhý den projet s autobusem a já se dozvím, že majitel strpí pouze jeden. Takže nastala první probdělá noc, kdy jsem si ráno měl vyzvednout autobus a nemám ho kam dát. Naštěstí hvězdy trochu přály a já ho zatím jenom převez z jedné garáže do druhé.

Další komplikace nastala večer, kdy jsem musel nechat autobus stát před vraty, protože ulice nebyla dost široká a nešlo s autobusem na podvalu zajet dovnitř. Další probdělé noci s hledáním někoho, kdo by mi pomohl zatlačit autobus na kýžené místo. V místním ČSAD sice byli velice ochotní a dostal jsem kontakty na několik osob. Nejvíce byl ochotný pán s Tatrou 815, ale i on byl moc dlouhý.

Nakonec pomohly nové baterie, kanystr s naftou a několik pokusů o nastartování.

Hledání nového parkovacího místa v březnu 2022 mi taky udělalo několik bezesných nocí. Další pak přidala technická prohlídka a následný výlet do Prahy, velká oprava a nejnověji opět další výlet do Prahy.

Všechno to začalo tak pěkně. Do Prahy jsem vyrazil v úterý ráno. Sice před Vypichem to už pěkně stálo a já do práce dorazil později, než jsem měl. Ale cesta mě bavila. Až do chvíle, kdy jsem zjistil, že před prací je tak trochu plno a autobus tam nezaparkuji. Musel jsem odjet až do Letňan a autobus nechat stát tam. Naštěstí to snad nebyl problém, tamější parkoviště má dostatečnou velikost a autobus tam odstavuje kde kdo.

Po práci jsem měl sraz s kamarádem, který je profi řidič u DPP, ale toho času marodí, tak v rámci jeho vycházkové doby jsme si udělali společný výlet po severu Prahy. Pochválil mi jízdu, jak mi to pěkně jde. Navštívili jsme spolu spoustu míst, kam jezdí autobusy. Namátkou Sídliště Ďáblice, Nádraží Holešovice, Palmovku a spousty dalších míst. Před koncem jeho vycházek jsem kamaráda vysadil na zastávce u jeho bydliště a jel jsem do Depa Hostivař a následně se vyspat.

<i>Malá zastávka na fotečku na konečné Sídliště Ďáblice.</i>

Druhý den v osm jsem měl schůzku na Černém Mostě. Autobusem jsem tam ještě nejel, tak jsem vyrazil v půl osmé, abych nepřijel pozdě. Přijel jsem ve třičtvrtě a autobus odstavil na odstavné ploše, kde jsem čekal, až přijede Petr.

<blockquote class="twitter-tweet"><p lang="cs" dir="ltr">To takhle přijedete do Prahy školit a na Černém mostě vás čeká soukromý odvoz. Máte autobus? <a href="https://twitter.com/TomTich2?ref_src=twsrc%5Etfw">@TomTich2</a> jo! <a href="https://t.co/orKwsFrNcj">pic.twitter.com/orKwsFrNcj</a></p>&mdash; Petr Krčmář (@krcmar) <a href="https://twitter.com/krcmar/status/1648571378675638275?ref_src=twsrc%5Etfw">April 19, 2023</a></blockquote> <script async src="https://platform.twitter.com/widgets.js" charset="utf-8"></script>

Plán byl jednoduchý, dojet na Hradčanskou, kde probíhalo <a href="https://www.root.cz/skoleni/">školení</a> v&nbsp;kancelářích <a href="https://www.root.cz">Root.cz</a>, konkrétně <a href="https://www.root.cz/skoleni/linux-sprava-pocitacove-site/">Linux: správa počítačové sítě</a>. Doprava celkem šla, ale na mapě bylo vidět, že původní plán, jet tunelovým komplexem Blanka, bude znamenat pozdní příjezd. Chtěl jsem jet přes Krejcárek, Karlín a Letenským tunelem na Špejchar. A tady začíná vážná komplikace.

Při jízdě kolem nádraží Praha-Libeň a následném odbočení do Spojovací ulice, si všímám před námi stromořadí dopravních značek. V první moment jsem si myslel, že se jedná o stavbu a budu ji muset objet, jenže značky popojely dopředu a já si uvědomuji, že jsou na vozidle Pražských služeb. Toto vozidlo se ukázalo pro mne jako osudové. Při odbočení do ulice Novovysočanské se to stalo.

Dávaje si pozor na autobus v protisměru, abych ho nevzal zrcátkem, jsem se na malý moment přestal soustředit na pravou stranu. Následovala série několika „výstřelů“ to, jak drhnu autobus o stojící vozidlo oněch Pražských služeb. To stálo, aby řidičův kolega mohl sebrat další značku. Stačilo deset sekund a byly by pryč. Zastavil jsem autobus, šel se podívat, co se stalo. Odneslo to levé zrcátko jejich auta, respektive zadní plastový kryt a sklíčko levé směrovky, ale sklo přežilo. Domluvil jsem se, že se pokusím odstavit autobus na vhodnějším místě.

Petr šel na autobus a já čekal na vyřízení náležitostí, řidič nejdřív chtěl přítomnost Policie ČR, ale po sdělení, že přijedou nejdříve po druhé hodině, mi poškození sdělili, že to vyřeší někdo od vás, až přijede. Trošku jsem je zklamal, hláškou, že ode mne nikdo nepřijede, protože autobus je pouze můj a nejezdím pro žádný dopravní podnik. Tak jsme se dohodli na sepsání euroformuláře o nehodě, já jsem souhlasil s vinou. Další menší komplikací byl fakt, že ani jeden z nás ho neměl při sobě. Já si ten svůj zrovna den předtím nechal v deskách doma a poškození z Pražských služeb měli zrovna nové auto, co mělo najeto pouhých tisíc kilometrů. Naneštěstí sídlí pod Spojovací, tak poslíček přijel vcukuletu a přinesl formuláře.

Po konzultaci, co kam napsal, jsme to dali dohromady a každý vyrazil svou cestou. Já na školení si udělal ještě zajížďku okolo Pražského hradu, protože jsem se potřeboval otočit, abych se dostal na Špejchar. Nechal tam autobus stát a šel na školení. Kam jsem dorazil akorát na první cvičení. Po školení jsem odvezl autobus zpátky na Kladno a nechal ho tam stát. Následně odnesl formulář s nehodou na pojišťovnu. O víkendu mi pak pojišťovací agent nabídnul slevu na povinném ručení, se kterou jsem souhlasil. V úterý mi přišel do práce dopis s informací o nahlášení nehody od Pražských služeb.

To je vše. Další zápisek bude až se zase něco stane. Pravidelné vycházení tímto dočasně končí. Ale příští týden jedu opět do Prahy a trochu se začínám bát, co se stane tentokrát.

Domluvil jsem si schůzku v této firmě a vyrazil spolu s autobusem jsem vyrazil do sídla firmy. Autobus zvedli na zvedák a já si ho mohl pořádně prohlédnout zespodu. Domluvil jsem si výměnu vzduchojemů, kdy z celkového počtu šesti jich bylo potřeba vyměnit hned pět. Jeden malý tři střední a jeden veliký. Objemově jsou 5l, 20l a 50l. Dál následovalo dlouhé čekání na cenu pneumatik. Původně jsem si říkal, že asi vyměním jenom čtyři zadní záběrové, ale po celém dopoledni čekání, jsem se konečně dozvěděl cenu 8000 Kč bez DPH. Spokojen s touto cenou jsem si přiobjednal i přední pneumatiky. Po složení zálohy jsem vyrazil zpět směr Kladno.

Druhý týden mi z firmy volali, abych přijel. Opět jsem vyrazil a autobus nechal stát před vjezdem do servisního místa. Znovu jsem zopakoval, co vše bych chtěl opravit a následně se rozloučil a vyrazil na linkový autobus do Kladna. Cestu z Kladna do Prahy jsem volil po železnici, kde dějí se věci. Nestačil jsem se divit, jak postupuje modernizace trati Praha – Kladno v úseku Kladno – Kladno-Ostrovec. Okolo trati jsou pokáceny dřeviny a na mnohých místech zbourány některé stavební objekty. Moji poklidnou jízdu vlakem přerušil telefonát z firmy opravující autobus. Volali mi, že se nemohou s autobusem rozjet. Neznali automatickou převodovku. Poradil jsem jim, že musí pořádně sešlápnout brzdový pedál, a až poté na voliči převodovky zmáčknout písmenko D. Poté se autobus slavnostně rozjel.

Po týdnu opět následoval hovor, že autobus je opravený. Jelikož ten den jsem měl úvodní školení na průkaz profesní způsobilosti řidiče, které skončilo před obědem a byl na cestě zdokumentovat stav výstavby tramvajové trati na Dědinu, nebyl pro mě problém skočit do autobusu směr Kladno. Ještě jsem se zeptal na konečnou cenu opravy a nestačil se divit. Při opravě jsem počítal s cenou okolo sta tisíc, ale výsledná cena byla ještě o polovinu vyšší. Cestou jsem se stavil u bankomatu ČSOB a zjistil, že tak velkou částku nevyberu najednou. Bankomat umí vydat pouze desítky tisíc, takže maximální částka je 99000 Kč. Vybral jsem na dvakrát a s velkou nervozitou odjel směr Kladno.

Při příjezdu do firmy následovalo zaplacení, rozloučení a já skočil do autobus ho zaparkovat na místo. Původní plán byl ho vzít do Prahy a svézt kamarády v hospodě, jenže po nečekané výši opravy mně nálada na to přešla. Nakonec jsem byl rád, protože jeden kamarád, pro kterého jsem to chtěl hlavně udělat, nemohl dorazit, protože byl na noční v práci. Opět následovala cesta vlakem a další objevování, co se změnilo na trati Praha – Kladno-Ostrovec.

Poslední den platnosti zkrácené technické, jsem vyrazil na její opakovanou prohlídku. Technik byl sice jiný, ale autobus si pamatoval z vyprávění svého kolegy. Jeho první slova byla: „Vy jste s těma vlaječkama, že jo?“ Ukázal jsem mu, že držáky na vlaječky jsou už sundaný. Všechno znovu zkontroloval, pochválil nové pneumatiky a všiml si i vyměněného čtyřcestného ventilu. Dostal jsem technickou do dalšího svátku Rúta a teď mohu opět drandit.

Příště to bude trochu smutnější.

Cestou kolem křižovatky, kde jsem poprvé najel v autoškole na obrubník, se na semaforu pár metrů před autobusem, rozsvítila oranžová. Za normálních okolností s autobusem plný lidí, bych jel dál. Jelikož jsem jel sám, tudíž byl autobus prázdný a za mnou bylo volno, rozhodl jsem se zastavit. Vší silou jsem sešlápl brzdový pedál až na podlahu a autobus s mocným cuknutím zastavil. Všechno ve vnitř se přeskupilo o minimálně jednu řadu sedadel blíž ke mně a vedle stojící kamioňák ocenil moje zastavení zvednutým palcem. Opáčil jsem mu pochvalu mávnutím a pokynem, že je vše v pořádku, počkal na zelenou a jeli jsme dál.

Ačkoliv autem i MHD po Praze trefím, tedy, pokud nejsou uzavírky a linky nezmění trasu, ale takto s autobusem jsem sám jel v Praze poprvé. Dával jsem veliký pozor, kam mohu jet a kam nikoliv, proto jsem trasu volil opatrně a nakonec jsem se z menší zajížďkou dostal na kýžené místo. Přiznávám, že místy jsem si zajel schválně, jen abych se vyhnul případné koloně. Zavolal jsem pár kolegům do práce a dovolil si je pozvat na menší projížďku po okolí. Nakonec jsme jeli část trasy jako linka 152 a nazpátek jako linka 145. Právě při této zpáteční jízdě se stala historka s hrozícím dědou. Kolegy jsem opět vypustil před prací a odjel na konečnou vybrat přestávku.

Po dostatečném odpočinku jsem se rozhodl vyrazit směr Hostivař. Cestou jsem se ještě zastavil na Českomoravské udělat fotografii. Zde stojící řidič mi hned nabízel výměnu vozidla. Po nabažení jsem se vydal na finální cestu.

Na konečné metra Depo Hostivař jsem si udělal další přestávku. Občas si mě někdo vyfotil. Když jsem chtěl odjet, zjistil jsem s hrůzou, že už tu asi zůstanu. Autobus neměl dost vzduchu na zavření dveří. Trochu jsem začal zmatkovat, čím by to mohlo být a nakonec s heslem ráno moudřejší večera se rozloučil s autobusem.

Naštěstí i přes zmenšení konečné autobusů, monstrózní tramvajovou smyčkou, je smyčka pořád dost veliká, takže tam autobus nepřekážel. Ráno jsem opět vyrazil k autobusu a doufal v zázrak, který se nestal. Autobus pořádně natlakoval jenom první dva vzduchové okruhy, ale tlak v dalším zajišťující zavírání dveří a pérování sedadla řidiče nebyl. Pro uklidnění s pocitem, že za to může čtyřcestný ventil, jsem šel za známým z metra. Povyprávěl jsem mu, co se stalo, že jízdu budeme muset odložit na jindy. V mezičase se spojil se svým známým, co opravuje autobusy a domluvil případnou opravu u něho. Slovo dalo slovo a já přes víkend nechal autobus stát na svém místě.

V pondělí jsem se s tímto opravářem spojil a on mě odtáhl traktorem do opravny. Okolo jedné hodiny mi volá, že je to opravené, a ať sebou hodím, že dělá do dvou. Hned jsem vyrazil si vyzvednout autobus. Faktura mi přijde mailem. Já opět vyrazil s opraveným autobusem domů. Opravdu to bylo čtyřcestným ventilem a naštěstí pro mě, byl skladem poslední kus.

Cesta domů byla úmorná. Hodinu mi trvalo přejet Prahu, protože už byla odpolední špička a vyhýbat se kolonám nešlo do nekonečna, takže jsem v několika nakonec skončil. Nejhorší kolona byla před Vypichem, kdy sice byl levý jízdní pruh vyhrazen pro autobusy, ale pak pokračoval po tramvajových kolejích a zastávku Vypich. To jsem nechtěl riskovat, tak jsem si to celé poctivě vystál. Před Bílou horou jsem už vyhrazený pruh využil, ale i tak cesta z Hradčanské na Kladno trvala hodinu.

Po zaparkování se do mě dala neuvěřitelná únava, způsobená jízdou a nervy, kdy jsem toho o víkendu moc nenaspal, z obav o autobus.

Příště se podíváme na pořádnou opravu autobusu.

<i>Krátká bezpečností přestávka u konečné Sídliště Čimice.</i>

<i>Teď momentálně nepojízdná Karosa na konečné tramvají, metra a autobusů, Depo Hostivař.</i>

<i>Lehce opravená Karosa na zpáteční cestě do Kladna.</i>

Paní za přepážkou po mě chtěla doklady od vozidla, což znamenalo velký a malý technický průkaz. Já mám jenom velký. Naštěstí je v něm úřední záznam o uložení malého průkazu spolu s registračními značkami do depozitu. Po menším čekání, kdy u měření emisí museli vyklidit celou halu, to abych se tam vešel s autobusem, jsem přišel na řadu. Zajel jsem dovnitř, kde jsem musel sundat přední masku, aby si technik mohl dostat k VIN kódu, poté jsem musel odejít ven. Následovala dlouhá chvíle, kdy technik občas vytočil motor do vysokých otáček a druhý technik v mezičase umístil měřící sondu k výfuku.

Po zhruba dvaceti minutách bylo hotovo. Emise autobus splnil s velkou rezervou, což mě trochu uklidnilo. Já si přejel k vratům od haly, kde se dělá technická kontrola. Pomalu zajel dovnitř a pak to začalo. Neuvěřitelný kolotoč, kdy technik vždy něco omrknul a řádně okomentoval, co se mu zrovna nelíbí. Nevím jestli to poznal podle data minulé kontroly, či pouhým pohledem, ale hned mi řekl, že autobus stál dva roky. Což jsem mu potvrdil. Poté následovala zkouška brzd, zkouška pohyblivosti volantu a prohlídka spodní části vozidla. Zde začala dlouhá série menších, větších a vážných vad. Technikovi se nezdály zadní pneumatiky, vzduchojemy a čep, který drží přední nápravu na levé straně.

Po chvilce laborování a zkoušení účinnosti brzd, si mě technik zavolal do servisního kanálu pod autobus. Konečně jsem si mohl prohlédnou autobus ze spodu. Ukázal na nepěkně kvetoucí vzduchojemy, které sice byly od barvy, ale rez se z nich jenom loupala. Technik mi řekl, že je to nebezpečné a že mi hrozí možnost zůstat někde viset bez vzduchu. Při prohlídce zadních pneumatik, ke kterým měl též výhrady ve smyslu jejich opotřebení a začínajícího popraskání ve švu, následovala diskuze na téma proč jsem je nevyměnil, než jsem přijel. Můj argument, že bez značek se nikam nedostanu a ty mi bez technické nevydají a pneumatiky nemám jak sám vyměnit mu nestačil.

Nakonec ho ze všeho nejvíc štval držák na vlaječky, který si tam namontoval pražský dopravní podnik. Původně měl autobus stejnou masku, jako má teď, ale v průběhu let byla vyměněna za masku, která je ze staršího modelu autobusu. Já tam pak v rámci opravy dal tu co mi zbyla z druhého autobusu, tak aby tam byla ta původní. Ale jelikož nemám homologaci na držák vlaječek, tak tam nemůžou být. Jedna strana je sice jenom přišroubovaná, takže sundat ji nebyl problém, tady vlastně byl, protože autobus stál nad montážní jámou a nebyla moc šance se k tomu dostat. Tak pro změnu druhá strana byla držena pomoci nýtů, což na sundání bylo o dost horší. Nakonec jsem to sundal až po prohlídce v klidu na parkovišti s malou pomocí vrtačky a rozbrušovačky.

Následoval ještě test pneumatik, a osvětlení vozidla. Osvětlení bylo v naprostém pořádku, na tom jsem si dával záležet, ještě se mi podařilo předchozí den v myčce ztratit odrazku, tu jsem naštěstí za včas doplnil. U testu pneumatik, který spočíval v najetí na válce, to bylo trochu horší. Přední kola byla v pořádku, ale u zadních byl nepatrný rozdíl, mezi levým a pravým kolem. Naštěstí to ještě bylo v toleranci.

Finální verdikt byl, prošel jste, ale máte dvě vážné vady, tak technickou máte jen na třicet dní, kdy byste se měl do konce této doby dostavit k opakované prohlídce. Takže stačí jenom vyměnit pět vzduchojemů a čtyři zadní pneumatiky a pak přijít znova na prohlídku.

Zaparkoval jsem autobus a šel zaplatit a vyzvednout velký technický průkaz, abych následně mohl z depositu vyzvednou registrační značky a odjet. Po cestě mě ještě odchytil technik a ptal se na platnou revizi tachografu. Já jsem opáčil, že jsem soukromá osoba, on zase mi odpověděl, že i soukromá osoba má povinnost jednou za čtyři roky. Na mojí otázku kde teda mám ten tachograf vzít, technik odběhl pryč a vrátil se za čtvrt hodiny s verdiktem, jeďte tady ten autobus má výjimku.

Po zaplacení následovala trnitá cesta do Prahy na registr vozidel, který je na Bohdalci. Proč trnitá ptáte se? U stanice technické kontroly je ještě poštovní depo a čerpací stanice. Jediný přístup je po silnici I/61. Žádný chodník zde nevede. Naštěstí v dopoledne nebyl moc provoz a přes most byl i menší odstavný pruh. Za mostem jsem přešel na druhou stranu a podél vrakoviště a přes další čerpací stanici jsem šel na autobus směr Praha.

Na registru to šlo už snadno, jenom jsem musel dostat nový malý technický průkaz. Na starém byla špatná barva autobusu jenom bílá. Autobus je ve skutečnosti bílo-červený, což je napsáno i ve velkém technickém průkazu. Oprava naštěstí proběhla z moci úřední. Dostal jsem konečně svoje značky a průkaz a uháněl opět směr Kladno.

V mezičase začalo pršet. Naštěstí než v době výstupu na Kladně, přestalo. Opět následovala trnitá cesta doprovázena trochou bahna, na jejímž konci čekal autobus na namontování registračních značek. Na závěr jsem si chtěl nahrát svoji první jízdu. Ale telefon nedbale umístěn za předním sklem spolu s gravitací byly proti. Takže mám nahrávku stropu.

Příště se podíváme do Prahy a zjistíme jaké to je tam zůstat trčet.

### Hrozící děda. Nedávno jsem si udělal konečně výlet do Prahy. O tomto výletě si povíme příště, ale při jedné cestě okolo jedné zastávky vstal neznámý děda a začal na mě mávat holí, abych zastavil. Zastávka sice byla na znamení a v mém autobusu se pár cestujících i nacházelo, ale na panelu svítil nápis MANIPULAČNÍ JÍZDA a nebyl jsem si jistý, zda by se pán vyšplhal po schodech nahoru. Když jsem okolo profičel, mávání přešlo spíš k hrožení. Vím, že jsem nezastavil, ale <abbr title="De jure i de facto">(s)právně</abbr> bych ho stejně nemohl vzít. Tak snad Dopravnímu podniku nepřijde za mojí jízdu stížnost.

### Dětská radost Při zmíněném výletě se občas objevil někdo, komu se rozzářil úsměv, při spatření mé krásné rzí kvetoucí Karosy. Pár dětem jsem udělal nesmírnou radost, když jsem jim při čekání na zelenou zamával. Potkal jsem pár kolegů od DPP, co by hned měnili svoje SORky či Solarisy za mojí Karosu. Co potěšilo zase mě, je zápis na seznamu autobusů, kdy u mého vozidla došlo k úpravě informací z: „Předáno jinému dopravci“ na: „Historický autobus – Soukromá osoba“.

### První jízda O tomhle taky bude podrobnější článek, ale tentokrát se pobavíme na můj účet. Chtěl jsem si zdokumentovat svojí oficiální první jízdu po technické. Tak jsem si položil za přední okno telefon a začal natáčet video. Záběry to jsou úchvatné. Jenže na první křižovatce, kde jsem jel z vedlejší a dával přednost vozidlům na hlavní, se telefon při rozjezdu rozhodl, že se mu od teď bude víc líbit strop. Takže moje slavné první video má půl minuty záběru na silnici a dalších šest minut je záběr na strop. Krása.

### Zaskočená sestřička Z rodiny ví o autobusu jenom sestra a její manžel. Když jsem přijel z výletu moc brzo a ještě se mi nechtělo úplně domů, rozhodl jsem se ji navštívit. K cestě jsem využil školní linku, která má zastávku vedle obecního úřadu a sestra bydlí hned za ním. Volám ji, že už jsem tady a ona mi do telefonu odvětí: „nějak jsi tu docela brzo a jak jsi vůbec přijel?“ Já na to jen suše: „Autobusem.“ Následoval šok, kdy sestra se nezmohla na jediné slovo a po chvilce jen dodala: „a kde parkuješ?“ Musela se ujistit, že autobus, kterým jsem přijel, byl normálně linkový. Podobně jsem překvapil kamaráda se slovy: „už jsem dojezdil“ (autobus jsem dal opravit) a on už myslel na nejhorší. Občas mě baví si z lidí trochu vystřelit.

Začal jsem kontrolovat všechny náležitosti nutné k získání platnému osvědčení o technické kontrole. Což převážně znamená opravit veškeré venkovní osvětlení. Když jsem autobus koupil, na straně dveří chybělo jedno poziční světlo. Naštěstí jsem měl z druhého dostatečnou zásobu náhradních světel. Teď už jenom je zapojit. K vánocům jsem dostal bezvadnou kamerku z LIDLu, kterou jsem si hezky posvítil a podíval malou dírkou a našel volný kabel. Pomocí elektrikářské čokolády a trochu elektrikářské pásky jsem napojil nové světýlko. Při montování nastala další zrada, v podobě připevnění světla ke karoserii autobusu. To je vyřešeno pomocí gumových matic se závitem. Jenže starší matice jsou už natolik staré, že některé skončily v útrobách autobusu na věky věků. Pokud někdo někdy rozebere karoserii, bude se divit, až se na něj vyřítí zásoba gumových matic. Naštěstí jsem našel jednu firmu, která prodává náhradní díly na auta a motorky, kde takové matice mají. Sídlí ve výzkumném ústavu v Běchovicích. Dokonce mi dali i slevu, že jsem si pěkně poradil. Nicméně pořád svítila jenom krajní světla a to na každé straně. Půlka světel nesvítila. Objednal jsem nové žárovky a postupně je vyměnil. Oprava se víceméně povedla, až na jedno svítí všechna světla. Tam byla situace o malinko horší, neb patice s objímkou nedržela v konektoru. Tak jsem vyměnil celou patici a už svítí všechna poziční světla.

Pak přišla na řadu větší světla. Konkrétně nesvítila pravá přední směrovka, levé zadní horní a spodní brzdové světlo, levá zadní směrovka a pravé osvětlení registrační značky. U osvětlení značky jsem měl radost po zjištění, že žárovka je sufitka. Těch jsem si kdysi v rámci prodeje náhradních dílů od Dopravního podniku koupil nemalé množství. Ale až teď, když svítila podezřele hodně, jsem zjistil, že většina z nich je jenom na 12V a ne na 24V. Kdysi jsem si koupil oba druhy a pak ze zatemnění mysli dal do jednoho pytle. Tak opět návštěva prodejny a koupě dalších žárovek. Pro jistotu jsem vyměnil obě dvě. A ještě pěkně vyčistil sklíčko, tak bude na registrační značku pěkně vidět. Zároveň jsem trochu zariskoval a rovnou koupil tři žárovky 24V, 21W se závitem BA15s. K mému štěstí jsem se trefil a žárovky byly přesně ty, co potřebuji.

Začala výměna žárovek. Jako první přišla na řadu přední směrovka. Což znamenalo odklopit kryt chladiče, kde jsem dostal první studenou sprchu, kdy z krytu začala téct nahromaděná voda. Pak sundat nárazník, který naštěstí drží na dvou šroubech a zkušenosti s jeho nandáváním jsem už měl. Po sundání prachové krytky a vyjmutí žárovky ze světla následovalo nemilé překvapení. Žárovka byla celá zrezlá a pohledem ke světlu byla hned vidět příčina. Ze světla se stalo pěkné akvárium. Pokus o jeho rozebrání skončil nezdarem, sám jsem nebyl s to povolit šrouby. Tak přišla na řadu drastičtější metoda v podobě malého vrtáku a vrtačky. Vyvrtal jsem do světla malou dírku a nechal vodu odtéct. Druhá sprcha, tentokrát do boty. Vyměnil jsem žárovku a vše s menším záchvatem vzteku vrátil zpět.

Teď přišla na řadu zadní světla. Levá strana je o trochu méně dostupná, než ta pravá. V cestě vadí nasávání vzduchu do motoru a filtr. Ale nakonec se povedla výměna žárovky ve směrovce. U brzdového světla nastala další komplikace, původní žárovka byla natolik spálená, až celá popraskala. Po dlouhém zápolení jsem ji dostal úspěšně ven, aniž bych si přivodil zranění. Následovala výměna za novou a zkouška opravy. K mé hrůze svítila jenom vyměněná žárovka směrovky, ale brzda ne. V tu chvíli jsem měl nejčernější myšlenky, že chyba bude bůhví kde a budu muset rozebrat půl autobusu, abych našel někde přerušený kabel. Opravu jsem tedy odložil na příště a pro jistotu si sebou vezmu i multimetr. Když jsem to vyprávěl jednomu známému, ten přišel s myšlenkou, zda nemá autobus na brzdová světla zvlášť pojistku na pravou a levou stranu. No bohužel nemá.

Při další opravě, teď už řádně vybaven multimetrem a pro jistotu i novou žárovkou, jsem se dal do dokončení oprav. Jen tak z plezíru jsem zkusil vyměnit žárovku a pak žasl. Předchozí nová žárovka byla vadná a s novou to krásně svítí. Až teď, když jsem zaklínil brzdový pedál koštětem, abych nemusel pořád lítat dopředu a dozadu, jsem si ještě všimnul, že taky nesvítí levé horní brzdové světlo. Tady přišla komplikace v podobě výšky, kdy světlo je lehce přes dobré dva metry nad zemí. Naštěstí areál, kde autobus parkuji, je trochu terénně členitější a našel jsem vhodné místo k opravě. Přistavil jsem si autobus k jedné opěrné zdi a za dvě minuty bylo opraveno, opět výměnou žárovky. Pro jistotu jsem si jich do zásoby koupil snad dost. Ale aby toho prý nebylo tak málo, tak zase přestala svítit pravá zadní směrovka. Tam trochu upadl kabel, stačilo jenom ho nasadit zpět na kontakty a trochu pojistit. To už je snad s oprav vše a příště snad už vyrazím do země zaslíbené. Když se ještě vrátím na začátek k filmu Vrchní, prchni, tak: „To nemusíte hlásit. To přece vidím.“ Jen ten stěrač bude potřebovat vyměnit gumu, trochu zpuchřela, ale naštěstí mám už novou. Ostřikovače stříkají, mám nalitou zimní směs, tak zimu přežily. A jestli to vyjde, tak v pátek pojedu do myčky.

<i>Místo pro opravu jinak špatně dostupného horního světla.</i>

<i>Pohled na krásně svítící autobus ze předu.</i>

<i> Pohled na krásně svítící autobus ze zadu.</i>

<i>Veselé Vánoce a štastný nový rok přeji (nejen) všem čtenářům toho blogu.</i>

Trošku to je i smutné výročí, protože to zároveň znamená konec druhého vozidla. Tehdy jsem v ekologické likvidaci vozidel dostal papír o likvidaci vozidla. Ten den jsem si z něj odmontoval poslední věci a nechal ho na pospas osudu. Jednu věc co by se mi bývala hodila, jsem tam sice zapomněl, ale později vyšlo najevo, že stejně nešla, pro značnou míru zreznutí šroubů, odmontovat. Jednalo se o zadní mřížku, kterou jsem sehnal v září na tom stejném místě, jen z jiného autobusu. A to ho zrovna ten den přepsali v evidenci vozidel a až do šestého ledna jsem vlastnil dva autobusy.

Když už jsme u těch výročí tak 4. prosince tomu byly dva roky, kdy autobus naposledy vezl cestující. O další tři dny později je tomu rok co jsem si odvezl svůj stávající autobus a opět o tři dny později ten druhý. Ten měl bohužel méně šťastnou cestu rovnou k ekologické likvidaci. Tam naštěstí byly hodní a podrželi mi ho, než jsem si odmontoval výše zmíněné věci. Část věcí tedy přežila dodnes. Stávající autobus mám už od osmého prosince.

Celkově jsem za ten rok mohl mít už pět autobusů. Tři krátké z Prahy a dva kloubové z Budějovic. Občas si říkám, škoda že jsem je nevzal všechny, ale uklidňuji se tím, že jednak by to byla finanční sebevražda a jednak bych je neměl kam dát. Sice bych byl dopravní magnát a mohl si založit vlastní dopravní podnik, ale co z toho. Teď existují tři z těchto pěti vozidel. Jedno jsem zlikvidoval svépomocí a jeden kloubový vůz z Budějovic vyhrál kovošrot. Ten druhý kloubák má jistý mladík co je opravdový autobusový magnát. Má jich snad už devět.

Doma jsem se pořád nepochlubil, ví to téměř všichni, kromě vlastní rodiny. Tam to ví jenom sestra s manželem. Půl roku jsem jim i tajil řidičák na autobus, ale v létě jsem se přiznal, že jsem si ho udělal. A to jsem s autoškolou jezdil kolem práce, kde dělá táta, ale naštěstí jsme se nikdy nepotkali. Jen jednou mě viděla kamarádka sestry, ale to už jsem neřídil, prohodil jsem se s učitelem autoškoly, abych mohl vystoupit na zastávce u metra.

Zpátky k první jízdě. Moc mi to nešlo, ačkoliv je to automat, tak zařadit zpátečku se mi podařilo až na třetí pokus. Při změně rychlosti z neutrálu na jinou se musí pořádně sešlápnout brzda. Nakonec se podařilo autobus umístit na správné místo.

Zde malá ukázka mého pokusu o zaparkování.

<i>Na svém původním místě v garáži Hostivař. Do vyřazení tehdy zbývalo rok a půl.</i>

<i>Takhle před vrátky ho zanechala odtahovka. Dovnitř se nešlo vytočit, málo místa.</i>

<i>Autobus už na svém plánovaném místě. Dnes ho tam už nenajdete, už stojí jinde.</i>

U jednoho autobusu bude probíhat testování přímo v Praze, na lince směrem na Barrandov. Pro Kladenské cestující byl k vidění nový elektrobus SOR NS18, jehož alternativa v podobě trolejbusu bude jezdit na trolejbusové lince 58 z Palmovky do Miškovic.

Kromě klasických výrobců městských autobusů SOR, Iveco, Man a dalších se na veletrhu představila i řada výrobců ať už dálkových autobusů (např. Scania, Volvo aj.) tak u nás i nepříliš známých (např. BMC, Isuzu atd.)

Na závěr si mohly zájemci s platným řidičským oprávněním skupiny D, užít testovací jízdu s autobusem autoškoly Dopravního podniku, Iveco Crossway. Jak tato jízda dopadla, si povíme někdy příště, možná.

Na závěr malá fotogalerie.

Při koupi autobusu mi scházelo několik věcí. Jedna z nich byla zadní mřížka u motoru na straně řidiče. Další pak rezerva s heverem a na straně dveří pak poziční světlo. Na inzertním serveru bazos.cz jsem objevil inzerát od pána poblíž Prahy, na prodej náhradních dílů na autobusy Karosa. K mému překvapení měl pán plac v místě, kde neslavně skončil můj druhý autobus. Na místo jsem dojel a potřebné věci zakoupil. Pak jsem je namontoval na autobus, kde jsem i vyměnil přední masku a zprovoznil hlásič zastávek. Ukázalo se, že vestavěný hlásič někdo aktivně promazal a neobsahuje žádná data. Při této příležitosti jsem demontoval palubní desku a to jenom abych vyměnil palubní počítač. Tomu původní mu začal slábnout kontrast na displeji. Taky jsem jako zámečník snažil vyměnit patřičné zámky, aby šla skříňka zamknout. Jenže zámek je dosti atypický a už se nevyrábí. Taky chci vyměnit zámek u nádrže, od kterého nemám klíč a navíc je v něm zlomený klíč.

Naštěstí z druhého autobusu mám pár náhradních dílů a teď si dělám i legraci, že jsem si z něho koupil zpátky kolo. Oprava pozičních světel se trochu komplikuje, zjistil jsem, že svítí jen ty přední a zadní. Teď už jen zjistit proč nesvítí ty prostřední.

Takže sumář co na autobusu už je z toho druhého. Přední maska, hlásič zastávek a palubní počítač. Z jiných autobusů pak zadní mřížka, rezerva s heverem a krytka na volant. Taky se na autíčko jel podívat kamarád co se živí řízením autobusů a fakt čuměl, jak jsem to dal dohromady. Což mě potěšilo, jenže záhy jsem za to zaplatil částí svého těla, kdy mi definitivně odešel jeden zub.

Na závěr už jen vypsat věci k dodělání. Stačí „jen“ zprovoznit prostřední poziční světla, vyměnit hasicí přístroje za jiné s platnou revizí, namontovat odmontované zámky a autobus pořádně umýt. Pak se jen modlit, aby na stanici technické kontroly si pracovník sundal brýle a neobjevil žádnou podstatnou závadu, kvůli které by autobus neprošel technickou, případně aby nedostal pouze dočasnou na měsíc.

Tento týden jsem měl mít dovolenou, kdy jsem chtěl zase pár věcí zpravit, ale i přes čtyři dávky, přišla i konečně řada na mě a dostal jsem ho <abbr title="SARS-CoV-2"> taky. </abbr>

<i>Že mu ta originální maska sluší.</i>

<i>Trochu jsem si hrál s MYPOLem a Gimpem.</i>

<i>Takhle ta fotka vznikla, linka 229 jezdí do Královic.</i>

V průběhu marodění mi dorazil dopis od pražské správy sociálního zabezpečení, s dotazníkem, jak jsem k úrazu přišel a pokud ho nevyplním, tak mi bude kráceno vyplácení nemocenské. Ten jsem vyplnil a doporučeně poslal do Příbrami. Proč sídlí pražská správa v Příbrami, to netuším. Druhý den byl sice v Příbrami, ale byl uložen na tamější poště a týden tam čekal, než si ho někdo vyzvedne. Asi pracovnice přijímací poštu měla dovolenou. Prvních poslaných peněz jsem si ani nevšimnul, protože částka byla tak nízká, že mě na ní banka neupozornila.

Po prázdninách jsem začal už chodit do práce, kde hned první den mě zkásnuli o nájem za služební bydlení. Nejen, že se mi právě tam stal úraz, ještě jsem si ho musel zaplatit. V mezičase marodění jsem si podal žádost na pojišťovnu na zaplacení marodného. Odpovědí bylo, že žádost lze podat až po ukončení marodění. Tak jsem jí podal nové informace, že už nemarodím. Po týdnu přišel email s informací, že jedna škodní událost byla úspěšně vyřešena a dostanu za každý den úrazu 300 Kč. Jenže ouha, číslo účtu kam měla pojišťovna peníze poslat, bylo její vlastní. Při vyplňování formuláře o škodní události, jsem zaškrtnul možnost poslání peněz na účet, z něhož přišla první platba s domněním, že se jedná o můj účet. Jenže jsem měl novou smlouvu od června a předešlé platby tak byly připsány z účtu pojišťovny, tak si pojišťovna rozhodla si proplatit můj úraz.

Druhý den dorazil podobný email, s informací o proplacení marodného opět 300 Kč za den a opět s číslem účtu pojišťovny. Následoval telefonát do pojišťovny, kde pán na infolince slíbil, že věc předá likvidátorovi. Ten mi za pár dní poslal doplňující formulář k první škodné události. Ten jsem vyplnil a opět přes webový portál nahrál do pojišťovny. Opět po pár dnech přišel email, že první škodní událost bude proplacena na můj účet. Hurá. Jenže u druhé takové informace nebyla. Následoval opět telefonát do pojišťovny, kde mě tentokrát nepříjemná pani odbyla, že to telefonicky nejde. Nahrál jsem tedy stejný formulář i k druhé škodné události a opět nastalo čekání. Ani po čtrnácti dnech stále nic nepřišlo. Následoval další telefonát do pojišťovny a opět jsem se nic nedozvěděl, jen že je ještě stále moc brzo. Počkal jsem ještě týden a opět zavolal do pojišťovny, tentokrát jsem měl velice dlouhý hovor a byl několikrát přepojen na jiného kolegu, který má větší a větší přístup do systému a vidí více informací. Výsledkem byla informace, že likvidátor se druhým odškodněním už zabývá a mám opět vyčkat. Dneska konečně úspěšně dorazily peníze za druhé odškodnění. Kdyby byla linka do pojišťovny placená, tak by hned část peněz šla na telefonní účty. Pokud vás zajímá, co to bylo za pojišťovnu, tak nedávno měla v Pardubicích zajímavou reklamu.

Moje finanční rezervy se během prázdnin trochu více ztenčily, protože mi v mezičase přišlo potvrzení objednávky na Steam Deck a navíc když jsem nemohl pořádně chodit, koupil jsem si keyboard, abych se naučil trochu hrát na piano, což mi pořád nejde. Ale konečně mám svoje penízky zpět.

Aby tu bylo nakonec i něco o stavu autobusu, tak už se mi podařilo dát dohromady nárazník. Při předchozím pokusu, navrátit ho na autobus to vzdal jeden jeho držák, byl uhnilý a upadl, naštěstí šikovný kolega v práci mi vyrobil nový z nerezu.

<i>Konečně jsem namontoval nárazník zpět, technická se už blíží.</i>

Silná bolest v levé noze nevěštila nic dobrého. Dobelhal jsem se k nedaleké studni, kde po sundání boty jsem se jal zkoumat levé chodidlo. Zpráva to byla zlá, neb sice kotník vydržel, ale přesto noha začala nepříjemně otékat a začala pulzovat bolest. Po krátké telefonické konzultaci, která nemocnice bude nejvhodnější, jsem vyrazil do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Kde mi pan doktor zdělil onu nepříjemnou zprávu, a sice že jsem si zlomil kost spojující kotník a malíček na levé noze. Dostal jsem na nohu sádru, dvě berle a zprávu že mám přijít v úterý na kontrolu, kde mi zdělí zda nepůjdu na operaci.

V úterý jsem opět dorazil do nemocnice, kdy mi trvalo celou věčnost dostat se na patřičné oddělení, předchozí sádra se rozpadla, tak jsem musel opět na sádrovnu pro novou. Další kontrola už byla na místní poliklinice na Kladně. Můj ortoped, ke kterému normálně chodím měl zrovna dovolenou, tak jsem byl objednán k jinému.

To byla Ukrajinka a ten den nikdo neuměl sádrovat, tak jsem musel za týden přijít znovu. Naštěstí už tam byl můj ortoped, který mě zase pozval další týden do nemocnice, pač zde neměl patřičné vybavení.

Tam mi konečně sundali sádru, dostal jsem sundavací ortézu, s tím že na konci prázdnin ji mám sundat a začít normálně chodit. Bohužel na opravu autobusu jsem neměl ani sílu, ani čas a ani klíče. Takže jeho zprovoznění se opět odložilo.

Snad už to během podzimu bude.

Po zkušenosti s výměnou občanského průkazu jsem očekával, že obdobně mi dá úřad vědět pomocí SMS. Chyba lávky nedal. Tak po mnou zvolené patřičné době jsem na úřad vyrazil sám. Bylo už za deset minut šest, takže úřad byl prázdný a paní za okénkem byla nervózní, co tu takhle pozdě vlastně chci. Samotná výměna pak trvala dvě minuty z toho úřednice minutu a půl můj nový řidičák hledala. Takže od teď už mohu legálně řídit autobus i mimo autoškolu.

V pondělí jsem se v požadovaný čas dostavil na Vinohrady. Bylo to náročné, neb hodinu předtím jsem měl schůzku s bývalým kolegou z práce, sice taky na Vinohradech, ale trochu blíže k Rozhlasu. Ještě jsem měl za úkol vyzvednout si nějaké součástky z jednoho eshopu, ale ten jak se ukázalo, měl výdejní místo naproti přes ulici u doktorky.

Došel jsem tam lehce zadýchaný, jak jsem uháněl přes Vinohrady, abych vše stihl včas. Začalo to takovým malým dotazníkem. Když jsem přišel, byl tam už jeden klient. V průběhu vyplňování pak dorazil další. Celkem jsme tam byli tři. Následoval test na počítači, kdy jsme měli odpovídat na celkem 240 otázek stylem 1-5 kdy jedna byla naprosto nesouhlasím a pět naprosto souhlasím. Otázky byly nejrůznějšího typu, zda se přejídám, zda jsem konfliktní, zda mám problémy v rodině atd.

V průběhu vyplňování jsme byli dvakrát přerušení. Poprvé když přišel na řadu test na pozornost, kdy jsme dostali papír, kde byly písmena b a p. Ty měla nad a pod sebou jednu až dvě čárky. Naším úkolem bylo zaškrtnut na každém řádku co nejvíce b se dvěma čárkami, ať už byly nahoře či dole, či dokonce jedna nahoře a druhá dole. Vše ostatní bylo špatně. Na jeden řádek bylo čtyřicet sekund, takže stihnout zaškrtnout vše bylo v nadlidských silách.

Druhé přerušení bylo další test, který byl na stejném počítači. Tentokrát šlo o logické myšlení. Naším úkolem bylo u 24 obrazců najít k osmi zobrazeným ten devátý, který odpovídá určitému vzoru. Musím uznat, tenhle test mě ze všech nejvíce bavil a i mi to šlo.

Po dokončení prvního testu z hromady otázek, jsme pak jednotlivě odcházeli s doktorkou do vedlejší místnosti. Kde čekal test na měření reakční doby. Na řadu jsem šel jako poslední. Nejdříve mi doktorka sdělila výsledek předešlých testů. Kdy mi sdělila, že jsem velký snílek, co sice dělá ochotně, ale paličatě podle sebe. Dále, že mám sklony k depresi a úzkosti. To jsem jí potvrdil, s tím, že za to může COVID-19. U testu na logické myšlení jsem dostal velikou pochvalu, neboť jsem měl z 24 otázek správně 22. Ty dvě chyby mě velice mrzí a štve mě, že nevím, kde jsem je udělal. Lepší průměr bývá tak 12, nad 16 správných má pak málo kdo. Prý tolik správných už dlouho neviděla. Pak že koukání na videa na YouTube k ničemu nevede. Já věděl že kanál BRIGHT SIDE, k něčemu jednou bude.

Co se týče testu reakcí, na počítači přede mnou byly tlačítka různých barev a na zemi dva pedály. Mým úkolem bylo mačkat příslušné tlačítko podle barev, či šipku nahoru, nebo dolů, podle příslušného tónu. Ten byl buď hluboký, zmáčkni šipku dolů, či vysoký, zmáčkni šipku nahoru.

Měl jsem dvě chyby, přičemž druhá byla vyloženě z mojí blbosti, kdy test měl dvě části a první část začínala červenou barvou, což mi řekla doktorka. Nevím proč, ale trochu jsem se zamyslel a zmáčkl na začátku druhé části testu opět červenou barvu, když na obrazovce svítila modrá. I přes toto malé zaškobrtnutí jsem prošel s výsledným reakčním časem 0,7s. Limit byl sekundu. Od doktorky jsem dostal potvrzení a spokojen s výsledkem jsem odešel.

Po připravení autobusu nastala opět chvíle čekání. Na mě se začala projevovat lehce nervozita a to neustálým pocitem potřeby jít si odskočit na malou. Za krátko se k nám připojil kolega, co si na zkoušku nevzal občanku. Takže jsme na konec na zkoušce byli tři.

Po nějaké době čekání dorazil instruktor s komisařem a mladou dívkou autem. Tu poslali zpátky do autoškoly a my nasedli do autobusu. Jako první jel kolega z Ukrajiny. Jeho cesta byla dolů na Kulaťák a následně směr Roztoky. Jsem rád, že jsem nejel první. Tuhle trasu jsem jel jednou, opět v rámci jedné zdvojené jízdy a nebylo to ideální. V Roztokách jsou prudké serpentiny a s autobusem se tam blbě vytáčí. V Roztokách pak došlo k výměně a já pustil kolegu, co dělal písemnou zkoušku včera. On měl přerušenou jízdu, kdy jsme na chvilku zastavili u čerpací stanice a dali si malou pauzu. Já si musel opět odskočit.

V Suchdolu pak došlo k další výměně a na řadu jsem přišel konečně já. Moje jízda spočívala jen dojet ze Suchdola na Kulaťák a pak do areálu. Cestou se mi podařilo dostat málem dvakrát infarkt. Poprvé to bylo v Kamýcké ulici, kdy si jedu v klidu ve vyhrazeném pruhu pro autobusy a najednou koukám, že přede mnou pokračuje vyhrazený pruh pro cyklisty. Takže následovalo rychle se podívat do levého zrcátka, dát znamení o změně směru jízdy, přejet do vedlejšího pruhu a tvářit se jako by nic.

Trochu mě uklidnilo, když instruktor prohlásil co to v Suchdole mají za bordel, že tam mají značky schované ve křoví. Aby toho nebylo málo, tak hned za pár chvil se mi stala další nepěkná ošklivý případ. Jedu v klidu asi šedesátkou po Roztocké, kde je povoleno jet až sedmdesát, když tu náhle ve křoví vykoukne čtyřicítka. Tak hezky v klidu ale rázně použiju retardér na zpomalení a i tak se kolem značky řítím asi pětačtyřicítkou. Naštěstí nikdo nic nenamítal, tak jsem mohl svojí jízdu v klidu dokončit.

Její předčasný konec málem přišel na samém závěru, kdy jsem měl za úkol s autobusem zacouvat na dané místo. Jenže zvyklý od předchozího kolegy, který buď nechá vystoupit lidi dole u metra, či na konečné autobusu a když už jede parkovat, tak na dané místo nutí žáky najíždět popředu. Tak se mi podařilo najet si tak nešťastně, až mi to instruktor zašlápnul, abych nevzal obrubník. Na druhý pokus to už vyšlo. Komisař byl však shovívavý a nechal nás všechny projít.

Ještě následovalo slovní zkoušení z konstrukce a údržby vozidel, kdy moje tři otázky se týkaly převodovky, rozvodovky a diferenciálu, dále pak jak funguje převodovka se synchrony a bez a jak se projeví závada na tlumičích na pneumatikách.

Zkoušku mám tedy úspěšně za sebou a pomalu se vydávám směr centrum Prahy.

<i>Situace v Suchdole v ulici Kamýcká, zde je vidět značka o vyhrazeném jízdním pruhu pro autobusy.</i>

<i>A zde za rohem už je jen pro cyklisty, tato značka byla při mé jízdě zarostlá a nebyla moc vidět.</i>

<i>Zde na Roztocké je povoleno jet 70 km/h.</i>

<i>A past vedle pasti, ani očko nenasadíš. Ve křoví se ukrývá záludná čtyřicítka.</i>

Dorazil jsem před úřad, kde jsem potkal jednoho kolegu, se kterým jsem se jednou vystřídal během poslední jízdy autobusem. Čekali jsme, až dorazí někdo z autoškoly. Přišel chlap, kterého jsem v životě neviděl a hned chtěl 700 Kč a řidičský a občanský průkaz. Kolega se omluvil, že má jenom řidičák, tak zkouška pro něj skončila dříve, než začala. První na řadu šel další kolega z Ukrajiny, protože měl zaplacenou překladatelku z češtiny. Spolu s ostatníma jsem pak čekal na chodbě před zkušební místností. Všimnul jsem si, že holka vedle mě se celá klepe.

Jako první se začali vyřizovat formality, kdy jsem musel na svém registračním formuláři vyreklamovat bydliště, protože tam bylo špatné město.

Pak to přišlo na ostro a mě přišlo, že co jsem do teď zvládal levou zadní je vše najednou pryč. Naštěstí se většina znalostí zase vrátila a já test dokončil jen s malým zaškobrtnutím. Holka co se klepala, měla bohužel smůlu a test nezvládla. Teď už se jen naučit konstrukci a údržbu vozidel a dát jízdy.

Pak došlo k malé změně místa nakládky takže sice jsem nemusel na hlavní, ale zato to bylo o trochu dál. Už od opravy brzd jsem měl malé podezření na přeseklou brzdovou hadici pod autobusem. Po zapnutí parkovací brzdy se totiž s velkým syčením vypustil veškerý vzduch z brzdových válců. Pod autobusem jsem našel hadici ze které ten vzduch utíkal. Nicméně se mi opatrně podařilo dojet na požadované místo a úspěšně vlastní silou najet na podvalník.

Při kurtování kol zjistil odtahovák, že autobus není řádně zabrzděn. To jsem zjistil, že celou cestu jsem jel se zataženou brzdou a autobusu to vůbec nevadilo. Po zastavení na podvalníku jsem místo abych autobus zabrzdil, tak ho naopak úplně odbrzdil. Takže oprava brzd se mi moc nepovedla. Pak už nás čekal jen převoz na nové místo, kdy při skládání vozidla došla opět nafta a motor se opět zavzdušnil. Naštěstí v daném areálu byla čerpací stanice pohonných hmot. Tak jsem se dvakrát prošel s 20 litrovým kanystrem, který jsem do autobusu zvrhnul. Nakonec přes už známý postup motor natočil a dojel k pumpě. Zde jsem za 6000Kč natankoval půlku nádrže a následně se vydal na svoje parkovací místo. Které bylo z kopce a já zjistil, že parkovací brzda vůbec nefunguje.

Nakonec když jsem měl možnost svést se jako cestující, podobnou Karosou v rámci retroprovozu na lince 213, jsem zjistil svoji chybu a jen prohodil hadičky mezi sebou a od té doby brzdí jak má. Uvedená hadička pod autobusem totiž slouží jako odfuk, kam se vypustí vzduch po uvolnění brzdy a opravdu nikam nevede, ale končí jen tak pod autobusem.

Pro příště už jsem chytřejší a navíc jsem objevil na Mělníku pěkný krámek se svářecí technikou, který byl jediný který měl vysokotlaké hadičky a sponky. Hned jsem si tam nakoupil věci do zásoby. Po opravě ještě následovaly dvě další, jelikož poprvé se mi oprava zdařila natolik, že hned hadička vypadla a při druhé jsem ji zase natolik překroutil, že nešel vypustit vzduch. Až třetí oprava byla řádná a hadičky drží doteď.

<i>Takhle se převáží nepojízdný autobus.</i>

Ten den bylo pěkně a hned z kraje hodiny mu volá jiný žák, že nemůže přijít. Obvykle to je za pět set korun, to jsem mi stalo taky s předchozím instruktorem, kdy jsme měli dva dny po sobě jízdu, jenže tu druhou jsem bohužel musel zrušit ten den, tak mi to naúčtovali.

Nakonec tento instruktor se vesměs snažil vyjít všem vstříc, takže se domluvil, že já odjedu i jeho hodinu dneska a omluvený žák pak někdy odjede mojí. Čekalo mě tedy tři hodiny řízení autobusu. Dostal jsem na výběr, jestli chci na Kladno či do Kralup a já si zvolil Kladno, neb poblíž bydlí rodiče.

Cesta ubíhala pěkně, kdy dojet na Kladno znamenalo udělat kolečko přes Růžové pole, kolem Okrsku 4 a přes Pražskou křižovatku zpět. Menší zádrhel přišel u LIDLu v Unhošti, kdy se odbočuje doleva směrem na Jeneč a v této křižovatce není pro autobus moc místa. Nicméně s malým upozorněním od instruktora jsem danou křižovatkou projel bez ztráty kytičky. Tu jsem začal ztrácet o chvíli dřív, kdy jsem se zamyslel nad cestou vedoucí k rodičům a omylem vzal bokem autobusu větve ve snaze vyhnout se protijedoucímu nákladnímu vozidlu.

V Jenči jsem si párkrát projel po kruhovém objezdu, abych ho řádně natrénoval. Před Hostivicí jsem dojel cyklistu a začala diskuze, zda ho mohu předjet přes plnou čáru. Já jsem si nebyl jistý, tak jsme se za ním táhli. Na zastávce u Tesca jsem pak zastavil, abych uvolnil cestu, neb za ten kousek se za námi vytvořila slušná kolona. Když už jsem chtěl vyjet ze zastávky, přijel vedle mě autobus. Čekal bych, že zastaví spíš za mnou, případně mě nechá vyjet, ale tenhle zastavil tak, že zablokoval úplně všechny.

Naštěstí odjel a já mohl pokračovat v jízdě. Na světelné křižovatce jsme odbočili směrem na Sobín a vzápětí dojeli onoho cyklistu. Zde už bylo dost místa na předjetí. Na Zličíně jsme si u Tesca dali přestávku. Instruktor si šel koupit něco k jídlu a pití a já počkal u autobusu. Při výjezdu z parkoviště to přišlo. Málo jsem si nadjel a zadním kolem vzal obrubník. Instruktor hned zahlásil: „Máte to za pade.“

U tohoto nového autobusu se začalo vybírat na pneumatiky a každý kdo najel na obrubník, musel přispět padesát korun. A aby toho nebylo málo, hned u IKEI se mi podařilo zadním kolem rozpojit hasičskou hadici, která tam byla položená. Hned jak se z pod autobusu vyřítila voda, jsem věděl, že je zle. Instruktor to jenom lehce okomentoval a pak se vydali na jízdu směr parkoviště autoškoly.

<i>Najel jsem zadním kolem na obrubník, co je u toho vystaveného auta.</i>