Text

Jest tomu již pět let, co můj úžasný stroj dojezdil v pravidelném provozu a čtyři roky od koupě. Tak jako malý dárek k tomuto výročí poslouží tyto malé příběhy s cestujícími. # Příběhy ## Příběh první – Když je moc horko.

Tento zážitek pochází z léta minulého roku. Tehdy jsem znal linku 154 jen velice krátce a neměl ji ještě tolik vžitou. K večeru, kdy bylo ještě světlo, ale už po deváté hodině, jsem se blížil k zastávce Háje. Ta je v případě linky 154 zhruba v polovině trasy. Jen dodám, že linka jezdí v trasy Strašnická – Jesenická – Nádraží Hostivař – Na Křečku – Háje – Opatov – Šeberov – Šeberák – Sídliště Libuš.

Na Hájích většinou nastupuje dav cestujících, ale tentokrát jedna cestující je nápadnější než ostatní. Svoji nápadnost dává svým oblečením, či spíš neoblečením. Na sobě má jen tanga a bačkory s králíčky. Holčina se trochu pomotává, ale je v doprovodu své výrazně (normálně) oblečené kamarádky. Všem tak dává na obdiv svou převelikou výbavu.

Vím. Letos je to tu na nové příspěvky dosti chudé. Vlastně vyšel jen jeden v únoru a popisoval události, co se staly nyní již před více než rokem. Tak trochu za to může nedostatek času, nikoliv nedostatek zážitků a historek. Těch naopak se začíná kupit čím dál více. Dalším z důvodů, proč nevycházely příspěvky na blogu, byl můj boj s Ruby. Jelikož používám notebook a na něm mi běží rolling release openSUSE Tumbleweed. Tento blog běží na Jekyllu a nově už nešel přeložit. Po několika pokusech o zprovoznění, jsem to vzdal. Snad to půjde (pokud tohle čtete, tak to šlo). Též došlo k přesunu na jiný server, původnímu se neustále rozbíjelo připojení po IPv6 a čekat dvě minuty, než dojde k timeoutu mě přestalo bavit.

Jednoho pěkného letního večera na návsi pod starou lípou, sice vyvalil Antonín Kučera soudeček s pípou v jedné písničce, ale já si řekl, že by mě mohlo řidičské oprávnění na autobus i tak trochu živit. To, že jsem si udělal profesní osvědčení jsem tu už psal, takže překážky už na vysněné cestě k řízení autobusu za peníze už skoro nebyly.

Vím, že pauza od posledního postu byla přes pět měsíců. Ne že by za tak dlouhou dobu nebyla nouze o zážitky či dobrodružství. Ba přímo naopak. Jen v práci bylo více práce, dále jsem se rozhodl stát se profesionálním řidičem a trochu si tím přivydělávat. I o tomto kurzu si něco povíme, ale nepředbíhejme a vraťme se na konec letních prázdnin.

Sice už bylo září, čas jít do školy, ale tentokrát začínal školní rok až v pondělí. Já se chystal na sraz milovníků autobusů, z národního podniku Karosa Vysoké Mýto (dnes Iveco). Setkání autobusů předešlé generace, tj. řady 700 se každoročně koná na letišti Hradčany v Ralsku. V roce 2023 to bylo již po páté. Sice můj autobus pochází z novější generace řady 950, kde ještě byla mezitím řada 930, ale i s takto novějším autobusem se lze, zúčastnil. Jen nelze pak soutěžit v kategorii nejkrásnější vozidlo. Ale být součástí průvodu je možné.

Opět začínáme bez autobusu. V Praze se konal openhouse v pobočce SUSE. Během této akce jsem si zahrál na falešného novináře, aby následně mohla vyjít galerie na serveru Root.cz.

Při této akci vymyslel pořadatel této akce Petr Hodač (pořádá mj. I LinuxDays dříve i InstallFest), zda bych ho nesvezl s pár kamarády autobusem ze Strahova do Dejvic. Jelikož jsem pro každou špatnost, tak celkem pochopitelně jsem též souhlasil.

Den předtím se konala jedinečná akce od kluků od Kulatého stolu živě, která se konala v kině Dlabačov, u hotelu Pyramida na Malovance. Původní plán byl vzít autobus i na tuto akci, ale pro jeho rozměry se s ním dost blbě parkuje. Sice směrem na Pohořelec je parkoviště pro autobusy, ale maximální doba parkovaní je čtyři hodiny. Navíc jsem se trochu obával, že by nemusel přežít bez úhony a to by tam nestál celou noc. Nechal jsem ho pro jistotu v jiné části Prahy pod dohledem kamer.

Studovat autoškolu mi po loňském roce začalo chybět. Tak jsem se opět do jedné přihlásil. Důvodem bylo pořízení průkazu profesní způsobilosti řidiče lidově znám jako profesák. Jedná se o školení v rozsahu 140 hodin. Autoškola se pro změnu nachází na Jižním městě.

Když jsem vloni jel na závěrečný test z autoškoly na autobus, omylem jsem si po cestě tramvají pustil právě závěrečný test pro profesák. Aniž bych měl znalosti o povinnostech profesních řidičů, test jsem sice s odřenýma ušima udělal. V průběhu vyučovacích hodin v autoškole, jsme probírali, jak dlouho může řidič řídit, jak vázat náklad atd. zkrátka všechny důležité věci potřebné pro závěrečný test a následnou praxi profesního řidiče.

Závěrečný test se skládá z celkem osmi okruhů, každý o deseti otázkách. Pro úspěšné absolvování je nutné neudělat v jednotlivých okruzích více než tři chyby. Závěr je jenom písemný test na magistrátu. Loni jsem navštívil ten v Černošicích, který je ve skutečnosti v Praze v Podskalí, tak letos jsem se podíval na magistrát hlavního města na Bohdalci. Ano, jedná se o stejnou adresu, na které se nachází registr vozidel, kde jsem měl uložené registrační značky v depositu.

Začalo to zcela nevině. Při návštěvě dne otevřených dveří v garáži Klíčov v severní části Prahy. Důkladně jsem si prohlížel zde vystavená vozidla a techniku, snažil se nezmoknout a najít vůz mého kamaráda. Ten je toho času dlouho marod, takže momentálně s autobusem nejezdí. Musel jsem vystát frontu, abych se svezl elektrobusem na odstavnou plochu a mohl kamarádovi auťák vyfotit. Na konci, když jsem odcházel, jsem se potkal s průvodcem zážitkové turistiky pražského metra.

Zeptal se, zda-li bych nechtěl přijet začátkem května s autobusem na depo Zličín. A já samozřejmě souhlasil.

Den před tou akcí odcházel kolega z práce do důchodu a já mu kdysi slíbil, že až odejde, svezu ho domů autobusem. Ten jsem den předtím zanechal v Letňanech, kam jsme se v pátek po práci vydali. Nastartoval jsem autobus a navigaci a vyrazili jsme na cestu. Cesta Proseckou ulicí uběhla rychle. Při jízdě směr Povltavská jsem se začínal trochu strachovat, abych projel pod estakádou, ale výškově tam bylo spoustu místa. Pak jsme se postupně dokodrcali do tunelového komplexu Blanka.

Začátek dubna byl ve veselém duchu, tak teď to bude trochu smutnější, vážnější, ale snad taky trochu veselé.

Ještě než se dostaname k hlavnímu bodu, tak tedy trochu toho smutku. Občas mě autobus stál dost nervů a zhruba šestnáct probdělých nocí. Zatímco v době kovidu jsem se setkával s pocity úzkosti, vlastnění autobusu se začína projevovat lehkou depresí. První taková byla, když kolega z práce mi řekl, že má flek, kam se dva autobusy vejdou a domluvil to s majitelem pozemku.

Jenže už mu zapomněl zmínit, že ty autobusy budou dva. Byly jsme domluvení na úklidu bordelu před vraty, aby tam šlo druhý den projet s autobusem a já se dozvím, že majitel strpí pouze jeden. Takže nastala první probdělá noc, kdy jsem si ráno měl vyzvednout autobus a nemám ho kam dát. Naštěstí hvězdy trochu přály a já ho zatím jenom převez z jedné garáže do druhé.

Další komplikace nastala večer, kdy jsem musel nechat autobus stát před vraty, protože ulice nebyla dost široká a nešlo s autobusem na podvalu zajet dovnitř. Další probdělé noci s hledáním někoho, kdo by mi pomohl zatlačit autobus na kýžené místo. V místním ČSAD sice byli velice ochotní a dostal jsem kontakty na několik osob. Nejvíce byl ochotný pán s Tatrou 815, ale i on byl moc dlouhý.

Jestliže jsem chtěl dál provozovat autobus, nezbylo mi nic jiného než opravit požadované věci. Nejprve jsem začal obvolávat pneuservisy, abych zjistil nepříjemnou věc. Cena jedné pneumatiky se pohybuje okolo třiceti tisíc korun a víc. Což pro šest pneumatik znamenalo zhodnocení autobusu na trojnásobek. Nakonec jsem si zavolal do jedné firmy provozující linku PID Praha – Kladno a též nabízí případnou opravu autobusů a osobních vozidel.

Domluvil jsem si schůzku v této firmě a vyrazil spolu s autobusem jsem vyrazil do sídla firmy. Autobus zvedli na zvedák a já si ho mohl pořádně prohlédnout zespodu. Domluvil jsem si výměnu vzduchojemů, kdy z celkového počtu šesti jich bylo potřeba vyměnit hned pět. Jeden malý tři střední a jeden veliký. Objemově jsou 5l, 20l a 50l. Dál následovalo dlouhé čekání na cenu pneumatik. Původně jsem si říkal, že asi vyměním jenom čtyři zadní záběrové, ale po celém dopoledni čekání, jsem se konečně dozvěděl cenu 8000 Kč bez DPH. Spokojen s touto cenou jsem si přiobjednal i přední pneumatiky. Po složení zálohy jsem vyrazil zpět směr Kladno.

Nemohl jsem odolat. Měl jsem strašné nutkání pochlubit se v práci s autobusem. Navíc jsem jednomu známému, co pracuje v pražském metru, slíbil projížďku. Když jsme se měli vidět v sobotu, rozhodl jsem se v pátek vyrazit s autobusem do Prahy. Cesta to byla náročná a dlouhá. Maximální bezpečná rychlost se ukázala být těsně pod 60 km×h^-1. Při vyšší rychlosti škubal volant ze strany na stranu a byl problém autobus udržet na silnici. Jel jsem naštěstí před obědem, takže provoz nebyl silný. V Praze pak nastalo dilema, kudy vůbec může autobus jet, aby neporušoval předpisy.

Cestou kolem křižovatky, kde jsem poprvé najel v autoškole na obrubník, se na semaforu pár metrů před autobusem, rozsvítila oranžová. Za normálních okolností s autobusem plný lidí, bych jel dál. Jelikož jsem jel sám, tudíž byl autobus prázdný a za mnou bylo volno, rozhodl jsem se zastavit. Vší silou jsem sešlápl brzdový pedál až na podlahu a autobus s mocným cuknutím zastavil. Všechno ve vnitř se přeskupilo o minimálně jednu řadu sedadel blíž ke mně a vedle stojící kamioňák ocenil moje zastavení zvednutým palcem. Opáčil jsem mu pochvalu mávnutím a pokynem, že je vše v pořádku, počkal na zelenou a jeli jsme dál.

V rámci svátku všech zamilovaných <abbr title="Samozřejmě do GNU/Linuxu">ajťáků</abbr>,který je přesně měsíc po svátku sv. Valentýna 14. března, kdy má svátek Rút i <abbr title="zdravím do Liberce">root</abbr>, přišel den D. Ráno jsem byl domluvený na odtahu z areálu na STK. Což bylo celé tři kilometry. Takže sotva jsem autobusem najel na podval, tak jsme ho zase hned skládali dolů. Při skládání trochu drhnul zadek, čímž došlo k poškrábání dlažby a taky spodního plechu u motoru. Dlažbu jsme spolu s technikem od odtahovky očistili, až nebylo téměř nic poznat. S technikem jsem se rozloučil, zaplatil čtvrtý odtah a on si opět uložil mé telefonní číslo, protože minule se mu asi uložilo blbě. Já mezitím šel vyřídit potřebné doklady do kanceláře STK. Přiznávám se, že nikdy v životě jsem u technické kontroly vozidla a měření emisí nebyl. Autobus je moje první vozidlo, tak jsem byl napjatý a i trochu nervózní z toho, co mě bude čekat.

V poslední době se toho opravu mnoho semlelo. Rozhodl jsem se všechno postupně sepsat, tak pro příznivce z liberecké enklávy mám dobrou zprávu. V dubnu bych chtěl vydávat zápisky pravidelně každou sobotu. A když je dnes příhodně apríla a poslední dobou bylo i aprílové počasí, tak si dáme trochu humorných situací, co všechno se mi přihodilo.

### Hrozící děda. Nedávno jsem si udělal konečně výlet do Prahy. O tomto výletě si povíme příště, ale při jedné cestě okolo jedné zastávky vstal neznámý děda a začal na mě mávat holí, abych zastavil. Zastávka sice byla na znamení a v mém autobusu se pár cestujících i nacházelo, ale na panelu svítil nápis MANIPULAČNÍ JÍZDA a nebyl jsem si jistý, zda by se pán vyšplhal po schodech nahoru. Když jsem okolo profičel, mávání přešlo spíš k hrožení. Vím, že jsem nezastavil, ale <abbr title="De jure i de facto">(s)právně</abbr> bych ho stejně nemohl vzít. Tak snad Dopravnímu podniku nepřijde za mojí jízdu stížnost.

Vím, že tu dlouho nic nepřibylo, protože přes zimu se toho moc nedělo. V prosinci a lednu, než se dostanu z práce k autobusu, tak už je většinou tma a občas byla i pořádná zima. Jen co v únoru bylo déle vidět, využil jsem šanci a začal finálový běh na dlouhé trati. Pomalu se blíží cílová rovinka a já se modlím v dobré umístění. To se dozvím v půli března.

Připadá mi to jako včera, když se mi podařilo nastartovat svůj autobus a já mohl konečně zaparkovat na správné místo. Byl to zvláštní pocit sedět za volantem takového kolosu. O řízení autobusu jsem toho mnoho nevěděl, sice jsem už byl přihlášen v autoškole, ale první jízdu jsem měl až v lednu. Dokonce ani ten smrad co se vyvalil z motoru po roční odstávce, nedostanu z hlavy. Tehdy mi hodně pomohl švagr, který to celé se mnou odjezdil.

Trošku to je i smutné výročí, protože to zároveň znamená konec druhého vozidla. Tehdy jsem v ekologické likvidaci vozidel dostal papír o likvidaci vozidla. Ten den jsem si z něj odmontoval poslední věci a nechal ho na pospas osudu. Jednu věc co by se mi bývala hodila, jsem tam sice zapomněl, ale později vyšlo najevo, že stejně nešla, pro značnou míru zreznutí šroubů, odmontovat. Jednalo se o zadní mřížku, kterou jsem sehnal v září na tom stejném místě, jen z jiného autobusu. A to ho zrovna ten den přepsali v evidenci vozidel a až do šestého ledna jsem vlastnil dva autobusy.

Ve dnech 22. až 24. listopadu se na letňanském výstavišti konal tradiční veletrh Czechbus 2022. V dřívějších letech se konal na Výstavišti v Holešovicích, ale v roce 2019 byl přesunut do Letňan. Hlavním tématem byla elektromobilita a tomu odpovídalo i několik vystavených modelů elektroaut značky Tesla. Někteří výrobci představily i elektroautobusy, případně alternativy klasického naftového paliva, v podobě vodíku.

U jednoho autobusu bude probíhat testování přímo v Praze, na lince směrem na Barrandov. Pro Kladenské cestující byl k vidění nový elektrobus SOR NS18, jehož alternativa v podobě trolejbusu bude jezdit na trolejbusové lince 58 z Palmovky do Miškovic.

Kromě klasických výrobců městských autobusů SOR, Iveco, Man a dalších se na veletrhu představila i řada výrobců ať už dálkových autobusů (např. Scania, Volvo aj.) tak u nás i nepříliš známých (např. BMC, Isuzu atd.)

Na závěr si mohly zájemci s platným řidičským oprávněním skupiny D, užít testovací jízdu s autobusem autoškoly Dopravního podniku, Iveco Crossway. Jak tato jízda dopadla, si povíme někdy příště, možná.

Na závěr malá fotogalerie.

Člověk by neřekl, kolik práce se zprovozněním autobusu je. Člověk musí být zručný elektrikář, automechanik, zámečník, klempíř a umět spoustu dalších profesí. Jenže já jsem jenom blbej ajťák a vystudovanej <abbr title="čti Geodet / Zeměměřič"> lochtač kulaté Země.</abbr>

Při koupi autobusu mi scházelo několik věcí. Jedna z nich byla zadní mřížka u motoru na straně řidiče. Další pak rezerva s heverem a na straně dveří pak poziční světlo. Na inzertním serveru bazos.cz jsem objevil inzerát od pána poblíž Prahy, na prodej náhradních dílů na autobusy Karosa. K mému překvapení měl pán plac v místě, kde neslavně skončil můj druhý autobus. Na místo jsem dojel a potřebné věci zakoupil. Pak jsem je namontoval na autobus, kde jsem i vyměnil přední masku a zprovoznil hlásič zastávek. Ukázalo se, že vestavěný hlásič někdo aktivně promazal a neobsahuje žádná data. Při této příležitosti jsem demontoval palubní desku a to jenom abych vyměnil palubní počítač. Tomu původní mu začal slábnout kontrast na displeji. Taky jsem jako zámečník snažil vyměnit patřičné zámky, aby šla skříňka zamknout. Jenže zámek je dosti atypický a už se nevyrábí. Taky chci vyměnit zámek u nádrže, od kterého nemám klíč a navíc je v něm zlomený klíč.

Tento zápisen sice nesouvisí přímo s autobusem, ale s předešlým o zlomené noze. Celé prázdniny jsem trávil doma vyzbrojen sádrou a dvěma berlemi. Byl to zvláštní pocit dostat v pětatřiceti poprvé sádru. Prvních pár dní bylo pekelných. Udělat pár kroků bylo hodně náročné a několikrát jsem měl chuť to vzdát. Jednou při procházce se psem, to abych trénoval chůzi, jsem to už nevydržel a došel jen k betonovému svodidlu, tzv. Citybloku na začátku naší cesty. Tam jsem se tak trochu sesypal. Abych se z toho dostal, tak jsem řekl rodičům o řidičáku na autobus. Měli radost, tak teď už jen nějak nenápadně sdělit, že mám i autobus.

V průběhu marodění mi dorazil dopis od pražské správy sociálního zabezpečení, s dotazníkem, jak jsem k úrazu přišel a pokud ho nevyplním, tak mi bude kráceno vyplácení nemocenské. Ten jsem vyplnil a doporučeně poslal do Příbrami. Proč sídlí pražská správa v Příbrami, to netuším. Druhý den byl sice v Příbrami, ale byl uložen na tamější poště a týden tam čekal, než si ho někdo vyzvedne. Asi pracovnice přijímací poštu měla dovolenou. Prvních poslaných peněz jsem si ani nevšimnul, protože částka byla tak nízká, že mě na ní banka neupozornila.

Ten den začal pěkně, byla sobota a já jsem měl koupenou týdení jízdenku na léto od Českých drach. Už předtím, když byly svátky Cyrila a Metoděje a Mistra Jana Husa jsem cestoval. Na první svátek jsem se jel podívat přes Ústí nad Labem a Cheb do německého Norimberku a na druhý svátek pak do Budějic. Přiznávám, že moje druhá cesta byla víceméně jen zvědavost, jak vypadá nově přeložená trať ze Sudoměřic do Votic. Ze stejného důvodu měl být i sobotní výlet na stejné trati. Tentokrát byla mým cílem trať Tábor - Bechyně. Tento výlet ovšem zkončil daleko dřív, než vůbec začal. Když jsem v sedm ráno odcházel z domova v Praze na autobus, špatně jsem došlápnul na posledním schodu v před domem a natáhl se jak široký tak dlouhy pod schody před domem.

Silná bolest v levé noze nevěštila nic dobrého. Dobelhal jsem se k nedaleké studni, kde po sundání boty jsem se jal zkoumat levé chodidlo. Zpráva to byla zlá, neb sice kotník vydržel, ale přesto noha začala nepříjemně otékat a začala pulzovat bolest. Po krátké telefonické konzultaci, která nemocnice bude nejvhodnější, jsem vyrazil do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Kde mi pan doktor zdělil onu nepříjemnou zprávu, a sice že jsem si zlomil kost spojující kotník a malíček na levé noze. Dostal jsem na nohu sádru, dvě berle a zprávu že mám přijít v úterý na kontrolu, kde mi zdělí zda nepůjdu na operaci.

Tak je to tady. Konečně je ze mě oficiálně řiditel autobusu. Po absolvování všech byrokratických koleček potřebných k doložení všech formalit že splňuju náležitě podmínky pro rozšíření řidičského oprávnění, jsem zašel na příslušný obecní úřad s rozšířeným polem působnosti. Po vyplnění patřičného formuláře a zaplacení příslušných poplatků na místní pokladně, kdy výměna z jiného důvodu než končící platnost je zpoplatněna částkou 200 Kč. Byl jsem připraven na fotografování, kdy pro tuto příležitost jsem se náležitě vystrojil a poupravil patřičně svůj vzhled. Paní u okénka mi vzala vítr z plachet, s tím že před dvěma měsíci jsem byl na stejném úřadě vyměnit občanský průkaz, takže vezme fotografii z něj. Takže teď mám dva doklady totožnosti, na kterých vypadám jako kriminálník.

Po zkušenosti s výměnou občanského průkazu jsem očekával, že obdobně mi dá úřad vědět pomocí SMS. Chyba lávky nedal. Tak po mnou zvolené patřičné době jsem na úřad vyrazil sám. Bylo už za deset minut šest, takže úřad byl prázdný a paní za okénkem byla nervózní, co tu takhle pozdě vlastně chci. Samotná výměna pak trvala dvě minuty z toho úřednice minutu a půl můj nový řidičák hledala. Takže od teď už mohu legálně řídit autobus i mimo autoškolu.