Štítekblog

Volal mi kamarád kolegy z práce u kterého mám odložený autobus za dobrou cenu = bezplatně, že potřebuje prostor uvolnit, neb od dubna pronajal garáž za autobusem a nový nájemník chce do ní jezdit a autobus jim tam trochu vadí. Chápu že 12 metrů dlouhá a dva a půl metru široká obluda trochu zaclání a zabírá dost místa. Tak mé starosti s hledáním místa začali na novo.

Tentokrát jsem si řekl, že bych chtěl něco blíže. Mělník byl pro mě trochu z ruky a tak jsem se byl na autobus podívat jen párkrát. Po nekonečném brouzdání na internetu a několika bezesných nocích jsem nakonec našel spásu v podobě firmy u nás ve vesnici. Rozhodl jsem se jim napsat, jenže majitel firmy byl zrovna na dovolené a já jsem se měl ozvat další týden. To už začínalo být pozdě.

Nakonec jsem našel jinou firmu, kde dohoda už padla a já mohl si autobus přemístit blíž. Sice díky byrokratickým kolečkům v této firmě jsem autobus zaparkoval bez smlouvy, ale její zřízení bylo vynikající. Vše šlo vyřídit čistě od počítače včetně elektronického podpisu smlouvy, na který mají speciální webovou stránku. Faktury za parkování mi posílají elektronicky, ale úroveň naskenovaného dokumentu je hrozná. Multifunkční zařízení sken tak degraduje, že QR platba nejde použít protože jednotlivé pixely QR kódu jsou slité do jedné rozmazaniny připomínající QR kód jako by byl od Picassa.

Ať dělám, co dělám, já to vždycky podělám, já se z toho podělám. Zatím co první hodina byla klidná, tak druhá byla naprosté peklo. Přiznávám, že jsem po ní několik nocí nespal a měl pomalu chuť to vzdát.

Den předtím jsem byl na obvyklém čtvrtečním srazu s kamarády v hospodě. Do postele jsem se dostal až po půlnoci a ráno vstával na jízdu, která se konala na opačné straně Prahy, než jsem spal. Vstával jsem dost unavený, navíc se mi v hlavě ronily myšlenky na pondělní kolonoskopii, která mě čekala.

Zkrátka udělal jsem hloupost a na druhou jízdu přišel neodpočatý s hlavou plnou myšlenek jiných než soustředění se na jízdu. Začátek ještě šel, jenže pak přišla osudná zatáčka. Když jsme odbočovali z Karlovarské ulice do Drnovské, špatně jsem si nadjel a odmítal najet na auta stojící v protisměru. Jen někde v dálce slyším, jak instruktor na mě řve Doleva. A to seděl vedle mě. Pak už jen šlápnul na brzdu, kdy sice autobus stál v okamžiku a řval na mě, co jsem to za neschopného žáka a že bych si měl hledat jinou autoškolu. Chápu, nemá to jednoduché, obzvlášť když ho žáci neposlouchají.

Když už mám ten autobus, tak bych ho taky chtěl legálně řídit. Tak jsem se rozhodl přihlásit do autoškoly. Pomalu jsem začal vybírat vhodnou autoškolu, kdy při vyhledávání mi padla do oka firma z Uhříněvsi. Od mého pražského bydliště to nebylo daleko, takže bych jezdil sice v trochu neznámém prostředí okolo východu Prahy, ale zase bych to měl relativně kousek do postele. Vyplnil jsem tedy přihlášku a čekal, pak mi přišel mail, že se mám osobně dostavit do autoškoly a vyplní se mnou přihlášku. Zároveň mám sebou přinést potvrzení od lékaře. Objednal jsem se tedy ke své doktorce, vše jí vysvětil a ona mi vystavila potvrzení. Dokonce jsem dostal tetanovku, a i přes skoro dvacet let od předešlé dávky, mi dala jen jednu.

Pak jednoho dne jsem jel domů za rodiči a při cestě autobusem spatřil Karosu autoškoly z Prahy 6. V tu chvíli bylo jasno.

Autoškolu jsem si vyhledal a při zjištění, že je o 11 tisíc levnější jsem se tam i zaregistroval. Rovnou mi přišlo i zadání platby, či možnost zaplatit jen její část. To jsem tak učinil a pak v úřední hodiny se dostavil do provozovny autoškoly. Pan majitel byl příjemný a hned se mnou vyplnil přihlášku a já dostal průkaz žáka. Po novém roce se mi ozval instruktor a domluvili jsme si první schůzku.

Druhý den po tom co jsem opustil autobus uprostřed noci jen tak stát na parkovišti před místem kde měl původně parkovat jsem se opět vydal cestou na Mělník. Můj cíl byl jasný dostat autobus tam kam měl původně patřit a to za plot. Večer po opuštění autobusu mě mělnický kolega z odtahovky hodil na tamější autobusové nádraží a ještě mi dal kontakt na firmu oceložrout abych se domluvil na likvidaci druhého vozu.

Ten den jsem zkusil místní ČSAD, kde sice byli velice ochotní lidé a i už jsem tam byl i slavný blázen co si přitáhnul autobus, ale jejich traktor neměl technickou, takže mě nemohl strčit na patřičné místo.

Dostal jsem hromadu kontaktů kam se případně obrátit s prosbou o pomoc. Jediný kdo byl ochotný byl pán s Tatrou 815. Ale i ten by byl moc dlouhý a v daném místě bychom se nevytočili. Nakonec ze slíbeného jednoho dne se stal týden.

Přišel den D. Sice jsem stále nevěděl kam s druhým autobusem, ale už jsem si je musel vyzvednout. Jako první přišel na řadu řepský vůz 4104. Ten den jsem měl schůzi v garáži Řepy se zástupcem Dopravního podniku a s odtahovacím vozem. Nejdříve začalo byrokratické kolečko a to podepisováním smluv a zaplacením příslušných poplatků. Nakonec jsem se konečně dostal ke svému vozidlu a mohl si ho prohlédnout zblízka.

Na první pohled nevypadal nějak zle. Vůz byl již odemčení a od DPP jsem dostal několik svazků klíčů, že to je vše co od obou vozidel mají. V interiéru chybělo pár drobností, nejvíce mě mrzela absence stropního dvojřádkového panelu BUSE. Se zástupcem jsem se domluvil na další schůzce tentokrát v garáži Hostivař, kam tento vůz povezeme na evidenční kontrolu.

Pak nezbývalo než počkat na vůz odtahovky, který měl drobné zpoždění. Za chvíli už volal a žádal o zařízení vjezdu skrz normálně nepoužívanou bránu, protože by normální branou, kvůli své výšce neprojel. Vše se v klidu zařídilo.

Je neuvěřitelné jaká je to práce najít vhodný flek pro dvojici autobusů standardní délky 12m. Většina volných fleků je už beznadějně plná, či je potřeba mít patřičné známé na daném místě. Po telefonování a psaní několika dopravcům či jedincům které jsem vypátral díky odloženým autobusům na nejrůznějších místech, jsem to už chtěl vzdát. Nakonec kolega v práci to domluvil se svým známým a já mohl autobusy odložit u něj na pozemku v Mělníku.

Nikdy nevěřte svým kolegům z práce. Když jsem se majiteli pozemku zmínil, že přijedu s autobusy vstali mu vlasy hrůzou, že jsem řekl množné číslo. Nakonec jsme ho usmlouvali na jeden. Zbývalo jen vyřešit kam s tím druhým.

Pro milovníky hranatých i částečně kulatých Karos mám nemilou zprávu. Místo pro druhý autobus jsem nenašel a s ohledem na jeho technický stav ho bude čekat ekologická likvidace. Jen najít kde.

V pondělí jsem navštívil ZOO v Liberci, kdy odpoledne jsem přemýšlel kam bych se ještě vydal. Volba mezi Dinoparkem a lanovkou padla na Dinopark. Bohužel ostatní atrakce v Liberci jako např. IQ Landia měly v pondělí zavřeno. Nakonec se volba Dinoparku ukázala jako dobrá volba, neb v neděli následně lanovka na Ještěd spadla a v její kabině zemřel člověk mající na starost její obsluhu. Ten den bylo úterý a po včerejší návštěvě liberecké ZOO byla na řadě ta Olomoucká. Zahrada se nachází na Svatém kopečku pěkný kus za samotným městem. Na rozdíl od Liberce, kde do ZOO jede tramvaj, se v Olomouci musí jet autobusem.

Při brouzdání areálem zahrady jsem obdržel zprávu od Budějického dopravního podniku, že jsem vyhrál obě kloubové Karosy a ať jim pošlu podepsanou přiloženou kupní smlouvu a oni mi po zaplacení pošlou plnou moc k převodu.

Páni to byl ale fofr. Na rozdíl od Prahy tady to byl doslova uragán. Jen co teď s tolika autobusy dělat. Na zahradu u rodičů se nevejdou a ani na tolik nemám dostatečné množství finančních prostředků.

Po konzultaci s kamarádem jsem se kloubáků musel vzdát. Jeden se nakonec podařilo zachránit, druhý nakonec dostihl kovošrot.

Už jsem ani nedoufal, že by se mi někdo od DPP ozval, jak dopadla obálková metoda na autobusy. Když náhle mi v poště přistála zpráva, že jsem byl částečně úspěšný. Ze třech autobusů se mi povedlo vyhrát dva. Nejdražší model číslo 4137 mi někdo vyfouknul. Po dlouhém váhání který zvolit, jsem nakonec bláznivě šel do obou. Po sérii několika emailů opět nastalo ticho po pěšině a zase obrovsky dlouhá doba mlčení, kdy jsem si myslel, že na mně opět zapomněli. Nevím jak by to fungovalo jinde, ale ty čekací doby byly opravdu neúnosné. Skoro jak ve státní správě, čest výjimkám a sláva poraženým. Nezbývá než jen najít flek kde autobusy zastrčit, aby nepřekážely v provozu. Ale o tom až zase příště.

Kromě mě samozřejmě. Už jen cesta byla noční můra. Nejdříve se můj nápad jet na hlavní pražské nádraží osobním vlakem jevil jako bezvadný. Zvlášť když přijel na stejné nástupiště, jako měl odjet následný vlak EC Jižní Expres směrem do Českých Budějovic.

Nicméně se následně ukázalo, že tato cesta nebude jen tak jednoduchá. Po kontrole jízdenek v osobáku mi telefon nahlásil dostupnou aktualizaci s potřebným následným restartem. Nemaje co ztratit jsem v bláhovém očekávání nové verze Androidu tuto aktualizaci potvrdil a čekal na opětovné zapnutí přístroje. Ještě když jsme přijeli na Hlavák a telefon stále mi zahříval kapsu, jak se horečně snažil nainstalovat aktualizaci, začala předtucha následného ošklivého nepěknou věc.

První zrada byla ve vlaku Ex 531, který stál směrem na Budějice. Můj vůz č. 369 měl být původně ve velkoprostorovém uspořádání typ Bdpee²³¹, ale pro mimořádné řazení vlak neobsahoval žádný vůz ve velkoprostorovém uspořádání. Nakonec jsem vzal za vděk vozem Bbdgmee²³⁶, který sice slouží primárně pro maminky s dětmi a cyklisty, ale měl pěkný stoleček. Navíc vlak byl skoro prázdný, tak mě nikdo ani nevyháněl koštětem.

Můj první zájem o autobus přišel ke konci prázdnin. Dopravní podnik právě nabízel k odprodeji nepotřebný majetek a kamarád mi pořád říkal, jak by to bylo skvělé jeden takový vlastnit. Prohlížel jsem si nabídku v obálkové metodě a postupně si začal vybírat ten správný kus. Postupně jsem si říkal, jaké by to bylo vlastnit kompletní sbírku <abbr title="Odbavovací a informační systém">OIS</abbr>.

Začal jsem tedy vybírat takové vozidla, která dle přiložených fotografií mají pokud možno kompletní informační systém. Což znamenalo odmítnutí vozů z garáží Klíčov, neb poznámka u nich říkala, že mnou požadované komponenty byly demontovány. Po dlouhém přemýšlení jsem si nakonec vybral tři vozy. 4104, 4126 a 4137

Potřebné věci jsem sepsal a vložil do obálky, kterou jsem pak osobně zanesl na ředitelství dopravního podniku. Pak nastala dlouhá doba, kdy jsem si myslel, že se moje obálky ztratily, či na mě zapomněli. Ale dopravní podnik zkrátka takto funguje, všelijak jen né zrovna rychle.