Štítekblog

Ve dnech 22. až 24. listopadu se na letňanském výstavišti konal tradiční veletrh Czechbus 2022. V dřívějších letech se konal na Výstavišti v Holešovicích, ale v roce 2019 byl přesunut do Letňan. Hlavním tématem byla elektromobilita a tomu odpovídalo i několik vystavených modelů elektroaut značky Tesla. Někteří výrobci představily i elektroautobusy, případně alternativy klasického naftového paliva, v podobě vodíku.

U jednoho autobusu bude probíhat testování přímo v Praze, na lince směrem na Barrandov. Pro Kladenské cestující byl k vidění nový elektrobus SOR NS18, jehož alternativa v podobě trolejbusu bude jezdit na trolejbusové lince 58 z Palmovky do Miškovic.

Kromě klasických výrobců městských autobusů SOR, Iveco, Man a dalších se na veletrhu představila i řada výrobců ať už dálkových autobusů (např. Scania, Volvo aj.) tak u nás i nepříliš známých (např. BMC, Isuzu atd.)

Na závěr si mohly zájemci s platným řidičským oprávněním skupiny D, užít testovací jízdu s autobusem autoškoly Dopravního podniku, Iveco Crossway. Jak tato jízda dopadla, si povíme někdy příště, možná.

Na závěr malá fotogalerie.

Člověk by neřekl, kolik práce se zprovozněním autobusu je. Člověk musí být zručný elektrikář, automechanik, zámečník, klempíř a umět spoustu dalších profesí. Jenže já jsem jenom blbej ajťák a vystudovanej <abbr title="čti Geodet / Zeměměřič"> lochtač kulaté Země.</abbr>

Při koupi autobusu mi scházelo několik věcí. Jedna z nich byla zadní mřížka u motoru na straně řidiče. Další pak rezerva s heverem a na straně dveří pak poziční světlo. Na inzertním serveru bazos.cz jsem objevil inzerát od pána poblíž Prahy, na prodej náhradních dílů na autobusy Karosa. K mému překvapení měl pán plac v místě, kde neslavně skončil můj druhý autobus. Na místo jsem dojel a potřebné věci zakoupil. Pak jsem je namontoval na autobus, kde jsem i vyměnil přední masku a zprovoznil hlásič zastávek. Ukázalo se, že vestavěný hlásič někdo aktivně promazal a neobsahuje žádná data. Při této příležitosti jsem demontoval palubní desku a to jenom abych vyměnil palubní počítač. Tomu původní mu začal slábnout kontrast na displeji. Taky jsem jako zámečník snažil vyměnit patřičné zámky, aby šla skříňka zamknout. Jenže zámek je dosti atypický a už se nevyrábí. Taky chci vyměnit zámek u nádrže, od kterého nemám klíč a navíc je v něm zlomený klíč.

Tento zápisen sice nesouvisí přímo s autobusem, ale s předešlým o zlomené noze. Celé prázdniny jsem trávil doma vyzbrojen sádrou a dvěma berlemi. Byl to zvláštní pocit dostat v pětatřiceti poprvé sádru. Prvních pár dní bylo pekelných. Udělat pár kroků bylo hodně náročné a několikrát jsem měl chuť to vzdát. Jednou při procházce se psem, to abych trénoval chůzi, jsem to už nevydržel a došel jen k betonovému svodidlu, tzv. Citybloku na začátku naší cesty. Tam jsem se tak trochu sesypal. Abych se z toho dostal, tak jsem řekl rodičům o řidičáku na autobus. Měli radost, tak teď už jen nějak nenápadně sdělit, že mám i autobus.

V průběhu marodění mi dorazil dopis od pražské správy sociálního zabezpečení, s dotazníkem, jak jsem k úrazu přišel a pokud ho nevyplním, tak mi bude kráceno vyplácení nemocenské. Ten jsem vyplnil a doporučeně poslal do Příbrami. Proč sídlí pražská správa v Příbrami, to netuším. Druhý den byl sice v Příbrami, ale byl uložen na tamější poště a týden tam čekal, než si ho někdo vyzvedne. Asi pracovnice přijímací poštu měla dovolenou. Prvních poslaných peněz jsem si ani nevšimnul, protože částka byla tak nízká, že mě na ní banka neupozornila.

Ten den začal pěkně, byla sobota a já jsem měl koupenou týdení jízdenku na léto od Českých drach. Už předtím, když byly svátky Cyrila a Metoděje a Mistra Jana Husa jsem cestoval. Na první svátek jsem se jel podívat přes Ústí nad Labem a Cheb do německého Norimberku a na druhý svátek pak do Budějic. Přiznávám, že moje druhá cesta byla víceméně jen zvědavost, jak vypadá nově přeložená trať ze Sudoměřic do Votic. Ze stejného důvodu měl být i sobotní výlet na stejné trati. Tentokrát byla mým cílem trať Tábor - Bechyně. Tento výlet ovšem zkončil daleko dřív, než vůbec začal. Když jsem v sedm ráno odcházel z domova v Praze na autobus, špatně jsem došlápnul na posledním schodu v před domem a natáhl se jak široký tak dlouhy pod schody před domem.

Silná bolest v levé noze nevěštila nic dobrého. Dobelhal jsem se k nedaleké studni, kde po sundání boty jsem se jal zkoumat levé chodidlo. Zpráva to byla zlá, neb sice kotník vydržel, ale přesto noha začala nepříjemně otékat a začala pulzovat bolest. Po krátké telefonické konzultaci, která nemocnice bude nejvhodnější, jsem vyrazil do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Kde mi pan doktor zdělil onu nepříjemnou zprávu, a sice že jsem si zlomil kost spojující kotník a malíček na levé noze. Dostal jsem na nohu sádru, dvě berle a zprávu že mám přijít v úterý na kontrolu, kde mi zdělí zda nepůjdu na operaci.

Tak je to tady. Konečně je ze mě oficiálně řiditel autobusu. Po absolvování všech byrokratických koleček potřebných k doložení všech formalit že splňuju náležitě podmínky pro rozšíření řidičského oprávnění, jsem zašel na příslušný obecní úřad s rozšířeným polem působnosti. Po vyplnění patřičného formuláře a zaplacení příslušných poplatků na místní pokladně, kdy výměna z jiného důvodu než končící platnost je zpoplatněna částkou 200 Kč. Byl jsem připraven na fotografování, kdy pro tuto příležitost jsem se náležitě vystrojil a poupravil patřičně svůj vzhled. Paní u okénka mi vzala vítr z plachet, s tím že před dvěma měsíci jsem byl na stejném úřadě vyměnit občanský průkaz, takže vezme fotografii z něj. Takže teď mám dva doklady totožnosti, na kterých vypadám jako kriminálník.

Po zkušenosti s výměnou občanského průkazu jsem očekával, že obdobně mi dá úřad vědět pomocí SMS. Chyba lávky nedal. Tak po mnou zvolené patřičné době jsem na úřad vyrazil sám. Bylo už za deset minut šest, takže úřad byl prázdný a paní za okénkem byla nervózní, co tu takhle pozdě vlastně chci. Samotná výměna pak trvala dvě minuty z toho úřednice minutu a půl můj nový řidičák hledala. Takže od teď už mohu legálně řídit autobus i mimo autoškolu.

Když už mám všechno úspěšně za sebou, tak jsem si řekl, že bych si došel na dopravně psychologické vyšetření. To jsem si domluvil v autoškole, když jsem si vyzvedával potřebné doklady nutné k výměně řidičáku. Zaplatil jsem přes dva tisíce a domluvil si schůzku na pondělí.

V pondělí jsem se v požadovaný čas dostavil na Vinohrady. Bylo to náročné, neb hodinu předtím jsem měl schůzku s bývalým kolegou z práce, sice taky na Vinohradech, ale trochu blíže k Rozhlasu. Ještě jsem měl za úkol vyzvednout si nějaké součástky z jednoho eshopu, ale ten jak se ukázalo, měl výdejní místo naproti přes ulici u doktorky.

Došel jsem tam lehce zadýchaný, jak jsem uháněl přes Vinohrady, abych vše stihl včas. Začalo to takovým malým dotazníkem. Když jsem přišel, byl tam už jeden klient. V průběhu vyplňování pak dorazil další. Celkem jsme tam byli tři. Následoval test na počítači, kdy jsme měli odpovídat na celkem 240 otázek stylem 1-5 kdy jedna byla naprosto nesouhlasím a pět naprosto souhlasím. Otázky byly nejrůznějšího typu, zda se přejídám, zda jsem konfliktní, zda mám problémy v rodině atd.

Závěrečná jízda s úředníkem z Černošického magistrátu, měla být původně ve čtvrtek, nakonec jsem se dočkal už ve středu. Ten den jsem brzo ráno dorazil do autoškoly, kde jsme měli za úkol počkat. Zatím jsem tam byl jen já a ukrajinský kolega, který byl se mnou i na písemné zkoušce. Po chvilce přišla mladá dívka oblečená do krátkých šortek. Po ránu to bylo příjemné zpestření. Hned přišel majitel autoškoly a nás dva poslal připravit autobus. Kolega z Ukrajiny měl naštěstí svůj vůz české značky Škoda Octavia, takže jsme nemuseli šlapat pěšky.

Po připravení autobusu nastala opět chvíle čekání. Na mě se začala projevovat lehce nervozita a to neustálým pocitem potřeby jít si odskočit na malou. Za krátko se k nám připojil kolega, co si na zkoušku nevzal občanku. Takže jsme na konec na zkoušce byli tři.

Přišel den D. Po víkendu stráveném s kolegy z práce v Krkonoších je to tu. Měl jsem původně na Černošický městský úřad v Praze Podskalí dorazit původně po poledni, ale nakonec došlo ke změně a já tam měl být už ráno. Ráno jsem si v tramvaji pustil ještě zkušební testy a najednou mi začali skákat nezvyklé otázky, které jsem nikdy předtím neviděl, jako například co to je logistika apod. Celý jsem vyděsil a začal panikařit, že to nedám. Pak se ukázalo, že jsem si omylem zapnul zkušební test pro profesní osvědčení, dokonce jsem test dokončil a splnil požadovaný počet bodů.

Dorazil jsem před úřad, kde jsem potkal jednoho kolegu, se kterým jsem se jednou vystřídal během poslední jízdy autobusem. Čekali jsme, až dorazí někdo z autoškoly. Přišel chlap, kterého jsem v životě neviděl a hned chtěl 700 Kč a řidičský a občanský průkaz. Kolega se omluvil, že má jenom řidičák, tak zkouška pro něj skončila dříve, než začala. První na řadu šel další kolega z Ukrajiny, protože měl zaplacenou překladatelku z češtiny. Spolu s ostatníma jsem pak čekal na chodbě před zkušební místností. Všimnul jsem si, že holka vedle mě se celá klepe.

Jako první se začali vyřizovat formality, kdy jsem musel na svém registračním formuláři vyreklamovat bydliště, protože tam bylo špatné město.

Zkušenosti s převozem autobusu už mám dvoje, tak co by se mohlo pokazit tentokrát. Ale nikdy neříkej hop, dokud neskočíš, se říká. Pak se taky říká že dvakrát do stejné řeky nevkročíš. Ale znáte pověry. Vše bylo domluveno, jen se kvůli mé nemoci to nakonec muselo odložit na začátek dubna a mě to stálo další láhev medového Jacka Danielse. Brdy jsem minule už opravil, autobus startuje vlastní silou tak snad to všechno klapne. Byl jsem domluvený s odtahovkářem, že přijedu na hlavní, kde je více místa tak ať neblokujeme úzkou uličku. Sice jsem moc nadšený nebyl s myšlenky, že pojedu bez řidičáku a s propadlou technickou po silnici, ale nakonec mi nic jiného nezbylo.

Pak došlo k malé změně místa nakládky takže sice jsem nemusel na hlavní, ale zato to bylo o trochu dál. Už od opravy brzd jsem měl malé podezření na přeseklou brzdovou hadici pod autobusem. Po zapnutí parkovací brzdy se totiž s velkým syčením vypustil veškerý vzduch z brzdových válců. Pod autobusem jsem našel hadici ze které ten vzduch utíkal. Nicméně se mi opatrně podařilo dojet na požadované místo a úspěšně vlastní silou najet na podvalník.

Instruktor, se kterým jsem jezdil, měl toho moc, tak mě přidělil kolegovi. První jízdu jsem toho litoval, ale pak jsme si sedli a mě se sním, jezdilo jedna radost. Navíc tento pan kolega byl tak hodný, že mě vždycky na konci jízdy vyhodil dole u metra a já nemusel tu štreku šlapat zpátky.

Ten den bylo pěkně a hned z kraje hodiny mu volá jiný žák, že nemůže přijít. Obvykle to je za pět set korun, to jsem mi stalo taky s předchozím instruktorem, kdy jsme měli dva dny po sobě jízdu, jenže tu druhou jsem bohužel musel zrušit ten den, tak mi to naúčtovali.

Nakonec tento instruktor se vesměs snažil vyjít všem vstříc, takže se domluvil, že já odjedu i jeho hodinu dneska a omluvený žák pak někdy odjede mojí. Čekalo mě tedy tři hodiny řízení autobusu. Dostal jsem na výběr, jestli chci na Kladno či do Kralup a já si zvolil Kladno, neb poblíž bydlí rodiče.